STO PATNÁCTÝ DIALOG

12. října 1999

Peter: Včera odpoledne jsem dostal dvě otázky od Borise Belly ze Slovenska. První otázka se týká tvého spolupůsobení s velmi hříšnou ženou, jak je zaznamenáno u Lukáše 7:36-50, a Tvého vztahu vůči ženám vůbec; jeho druhá otázka se vztahuje k Tvému Podobenství o marnotratném synu. Také zaznamenaného u Lukáše 15:11-32. Chtěl by vědět, zda tyto dvě události mají nějaký význam pro naše současné duchovní potřeby, anebo zda je v nich nějaké poselství, které by se mohlo aplikovat na naši současnou situaci v rámci právě probíhajícího posunu a v jeho fázi zde-a-nyní. Jako vždy ovšem, než začneš odpovídat na tyto otázky, máš možná něco, co bys chtěl přidat nebo rozpracovat ohledně vůbec čehokoli, co pociťuješ, že potřebujeme znát anebo tomu lépe rozumět.

Pán Ježíš Kristus: Děkuji ti, Petře, že se Mne ptáš, zda nejprve pohovořím, než se pustím do odpovídání na Borisovy otázky. Potřebujeme trochu více rozpracovat a zkoumat záležitosti vztahů mezi vámi - mezi Mými reprezentanty, jakož i vašich vztahů vůči ostatním jedincům na vaší planetě, kteří nepatří do kategorie Mých představitelů, jakož i kdekoli jinde. Jinými slovy potřebujeme prodiskutovat témata uvedená v Dialozích 113. a 114.

Při analýze toho, co bylo řečeno v těch dvou dialozích o atributech laskavosti, tolerance, respektu a uznání, by se mohlo snadno dospět k závěru, že by se měly nediskriminačně aplikovat na všezahrnující aspekt celkové osobnosti a individuality kohokoliv, s kým přicházíte každodenně do styku ve vašem každodenním střetávání se na všech úrovních své činnosti. Bylo by chybou úsudku, kdyby se dospělo k takovému nevhodnému závěru.

Existují dva aspekty chápání záležitosti uplatnění těchto atributů v každodenním životě a v tom, jak ve své interakci přistupujete ke komukoliv, kdo se ocitne v poli vašeho vidění. První aspekt se týká definice pojmů ‚laskavost, ‚tolerance‘, ‚respekt‘ a ‚uznání‘ a toho, co skutečně znamenají. Druhý aspekt se vztahuje k potřebě rozeznávat mezi něčí individualitou, jedinečností a rozdílností, a jeho činy, činnostmi, výkony a produktivitou či produkcemi. Jinými slovy musíte na ty dvě věci pohlížet ve vztahu k jakémukoliv jedinci: Za prvé se musíte naučit být laskavými, tolerantními, uctivými a uznalými vůči každého individualitě, jedinečnosti a rozdílnosti a vůči tomu, jak je strukturován charakter jeho osobnosti; a za druhé se musíte naučit náležitě posoudit jeho produkce, výkony, skutky a činnosti. Tyto dvě důležité věci se musí ve vztahu ke každému pečlivě analyzovat a posoudit, aby se rozeznávalo mezi nimi a tím, jak by se zmíněné atributy měly aplikovat na každou z nich odděleně.

V první situaci, jak máte co do činění s individualitou, jedinečností a rozdílností každého jedince a s tím, jak se ten jedinec jeví ve svém strukturálním osobnostním uzpůsobení, je nutné zaujmout stanovisko bezpodmínečné laskavosti, tolerance, úcty a uznání. Jak bylo uvedeno mnohokrát dříve, každý jedinec, jak je strukturován a jak dlí ve svém vlastním ‚já jsem‘, stojí přede Mnou ve své vlastní jedinečnosti, individualitě a rozdílnosti. Bez ohledu na to, jak se vám jeví ve svém zevním projevu, plní účel, pro jaký byl buď stvořen, nebo bylo dovoleno, aby byl zfabrikován. Tak či onak plní účel, pro jaký si zvolil být a existovat, či pseudobýt a pseudoexistovat. To je ten kontext a chápání, v jakém potřebujete projevit svou bezpodmínečnou laskavost, snášenlivost, úctu a uznání vůči jakémukoliv příslušnému jedinci.

Na druhé straně, jaký byste měli postoj vůči činům, činnostem, výkonům a produktivitě či produkcím každého takového jedince? Abychom mohli náležitě odpovědět na tuto otázku, potřebujeme nejdříve definovat, co uvažované atributy znamenají nebo označují. Jak by se při pojímání významu probíraných pojmů měly tyto chápat a prakticky uplatňovat?

Proberme je jeden po druhém. Jak skutečně rozumíte slovu ‚laskavost‘, či tomu být laskavý vůči někomu či něčemu? V našem pojímání ‚laskavost‘ značí schopnost prokazovat někomu naše bezpodmínečné vroucí a pozitivní city, které sdělují dotyčnému jedinci naše uznání jeho potřeby být sám sebou ve své pravé esenci a substanci, čili ve svém jedinečném ‚já jsem‘. Laskavě akceptujeme jeho ‚já jsem‘ takové, jaké je bez jakýchkoliv připojených podmínek. Na druhé straně, jsem-li laskavý k někomu a ten někdo ve svých činech, činnostech, výkonech a produktivnosti není tím, co se vyžaduje podle povahy dané situace, v jaké ten jedinec funguje, pak moje laskavost ode mne požaduje, abych jej na to upozornil a tím mu dal příležitost napravit onu situaci a začít fungovat víc v souladu s požadavky této situace. Kdyby odmítl reagovat na tento aspekt vaší laskavosti, pak vaše laskavost vyžaduje, abyste ho z té situace dostali, neboť jinak by jeho pokračující neproduktivní výkon mohl nejen ublížit postupu samotného produkování a ohrozit náležité fungování všech zapojených v té produkci, ale mohlo by to nakonec ublížit příslušnému jedinci samotnému. Tím, že ho nedostanete ze zmíněné situace, byste u něj posílili a umožnili jeho neproduktivní, marné, nepatřičné a škodlivé působení. Zároveň byste přispívali k mizerné produktivitě jiných, kdož jsou zapojeni do každého takového působení, neboť by jim překážela a rušila je nemístnost takového jedince ve vztahu k té konkrétní situaci.

Jak vidíte z tohoto popisu, laskavost nutně neznamená, že máte nechat lidi, aby pokračovali v konání něčeho, co vůbec nemohou náležitě vykonávat nebo co dělají neefektivně a nekompetentně. Pravá laskavost nechce, aby se někdo ocitl v pozici, v jaké nemůže náležitě fungovat z nějakých vlastních důvodů, nebo proto, že se snaží dělat něco, pro co má velmi malý anebo vůbec žádný sklon.

Dalším termínem, který potřebuje vysvětlení, je tolerance. Jak máte pojímat ‚toleranci‘? Toleranci lze také pojímat jako relativně kvantitativní míru ve smyslu, že může mít mnoho úrovní. Vezměte jako příklad takové lékařské termíny jako snášenlivost vůči bolesti nebo úrovni frustrace. Jak dalece či do jaké míry jste schopni tolerovat něco, nebo v našem případě někoho, ve vztahu k tématu tohoto dialogu? Podle našeho pojímání ‚tolerance‘ značí či znamená naši schopnost bezpodmínečně snášet něčí individualitu, jedinečnost a rozdílnost bez očekávání či projekce našich vlastních tužeb, přání a myšlenek ohledně toho, jaký by ten jedinec měl být ve svém vlastním ‚já jsem‘. Jinými slovy, plně a kompletně snášíme toho jedince takovým, jakým je ve své vlastní individualitě, jedinečnosti a rozdílnosti. V tomto ohledu nemá naše tolerance žádné hranice.

Na druhé straně stupeň naší tolerance vůči jedincovým skutkům, jednáním, výkonům, výtvorům a výkonnosti je určen faktorem jeho pozitivního a konstruktivního příspěvku k jakékoliv funkci, která je vykonávána pro obecné blaho a k užitku všech. Každému jedinci poskytujeme mnohé příležitosti k tomu, aby se učil, zlepšoval, pokročil, byl produktivnější, konstruktivnější, tvořivější a užitečnější v jakýchkoliv životních snahách. Jestliže výkon a produktivita toho jedince nejsou tím, co vyžaduje fungování jakékoli situace, což ve výsledku může ovlivnit práci mnohých lidí, pak je v takovém případě povinností vaší laskavosti, lásky a moudrosti, abyste toho jedince vymanili z této situace a zmíněného fungování. Konajíce takto, poskytujete tomuto jedinci příležitost zapojit se do nějakého jiného působení, v jakém by mohl být patřičně produktivní, konstruktivní, tvořivý a užitečný, a tak přispívat svým vlastním jedinečným výkonem ku prospěchu všech, jakož i ku prospěchu vlastnímu. Kdybychom donekonečna tolerovali jeho nemístnost v tomto ohledu, pak bychom v tomto ohledu nejen poškodili jiné, zapojené do jakéhokoliv takového působení, ale nakonec bychom u tohoto jedince posílili a umožnili jeho nevhodné činy, činnosti, výkony a produkce. Tím bychom onoho jedince připravili o jakékoliv jiné příležitosti, ve kterých by mohl fungovat daleko vhodněji a užitečněji.

Další termín, který potřebuje vysvětlení, je respekt. V našem pojímání tohoto termínu ‚respekt‘ značí či znamená bezpodmínečné uznání faktu, že každý jedinec je vesmírem sám o sobě. Tento vesmír je ve své podstatě rozdílný, jedinečný a vysoce individuální. Je tu dle svého vlastního práva jako někdo, kdo zaujímá svůj vlastní stav, proces, místo a čas s velmi konkrétním a potřebným účelem na mysli. Kvůli tomuto faktu bezpodmínečně respektujeme individualitu každého jedince, jeho jedinečnost a rozdílnost. Jelikož máme bezpodmínečný ohled vůči těmto nejdůležitějším a nejvýznamnějším faktorům, které činí každého jedince tím, čím je, nepřejeme si nic více, než mu poskytovat veškeré příležitosti k manifestování, aktualizování, realizaci a dobrému využití jeho vlastní individuality, jedinečnosti a rozdílnosti. Kdybychom shledali, že se dotyčný jedinec ocitl v situaci či funkci nebo aktivitách, které překážejí nebo se nehodí ke konkrétnímu uspořádání jeho individuality, jedinečnosti a rozdílnosti, jakož i jeho veškerým schopnostem, z hlubokého a bezpodmínečného respektu vůči jeho jedinečné a rozdílné individualitě bychom jej na tento faktor upozornili. Přijme-li to, pak se zlepší ve svých výkonech a produktivitě. A když ne, pak - zase díky našemu hlubokému a bezpodmínečnému respektu - jej vymaníme z každého takového působení a poskytneme mu příležitost najít si něco, v čem by mohl fungovat ve větším souladu s jeho schopnostmi. Zda se chopí této příležitosti, či nikoliv, to již není naší starostí. Je to jeho volba. A taky následky. Naší povinností v tomto ohledu je, z pozice našeho bezpodmínečného respektu vůči jeho individualitě, upozornit ho na všechny dostupné možnosti volby. Jakmile to učiníme, naše povinnost v tom bodě končí.

A nakonec se věnujme termínu ‚uznání‘. V našem pojímání tohoto termínu ‚uznání‘ značí či označuje naše hluboké pociťování a rozeznávání, že každý jedinec je nekonečně jedinečný a rozdílný ve své individualitě, a proto díky tomuto faktoru jeho individuality, jedinečnosti a rozdílnosti stojí mezi všemi a vším jako někdo, kdo nikdy nemůže být kopírován, duplikován či být přesně takovým jako kdokoliv jiný. V tomto faktoru se odráží Můj jedinečný element či částice, která mu byla přidělena za velmi dobře definovaným účelem. Z toho důvodu naše bezpodmínečné uznání vychází plně vstříc potřebě mít někoho, jako je tento jedinec, protože bez jeho jsoucna a bytí by scházelo něco důležitého z povšechnosti jsoucna a bytí, jakož i z pseudojsoucna a pseudobytí. Tento faktor se aplikuje vůči jedincům, kteří jsou negativní a nachází se v negativním stavu, stejně jako i vůči všem lidským tvorům. Oni všichni mají jedinečné funkce, stavy, procesy a umístění a všichni hrají důležité role ve schématu událostí, probíhajících v Mém Stvoření a v pseudostvoření. Proto je také velice uznáváme v jejich individualitách, jedinečnostech a rozdílnostech a z důvodů, pro jaké jim bylo dovoleno dospět k jejich vlastní neblahé plodnosti.

Protože však respektujeme a ctíme a uznáváme ten fakt, že jsou, kým jsou, jsou-li jejich skutky, činy, produkce či produktivita zraňující, ubližující a škodlivé nejen pro všechny ostatní, ale rovněž pro ně samé, pak kvůli našemu hlubokému uznávání toho, kým jsou, je na tato fakta upozorníme a tímto aktem jim poskytneme mnohé příležitosti k napravení jejich cest. Budou-li souhlasit, pak jsme vykonali důležitou práci uznání tak, jak se u nás předpokládalo. Neuposlechnou-li a budou-li pokračovat ve svém neproduktivním, zraňujícím a škodlivém působení, pak v takovém případě povinnost našeho uznání vyžaduje, abychom je z takové funkce či situace dostali a poskytli jim možnost volby a příležitost nalézt si nějakou jinou funkci, ve které by mohli projevit výkon a produktivitu více odpovídající jejich povaze této nové funkce. Jinak kdybychom snášeli jakoukoliv podobnou nemístnost u dotyčného jedince, jen bychom v té situaci posilovali a umožňovali jeho nepatřičnost, schopnost ubližovat a poškozovat. V tom případě bychom selhali v projevení svého náležitého uznání jeho individuality, jedinečnosti a rozdílnosti.

Takže, jak jasně vidíte z tohoto vysvětlení, být laskavým, snášenlivým, ohleduplným a uznalým vůči něčí individualitě, jedinečnosti a rozdílnosti je věcí jednou, a zcela jinou věcí je mít stejný postoj vůči jejich skutkům, činům, výkonům a produktivitě. Je velmi důležité a nesmírně závažné, abyste se naučili jasně rozlišovat mezi těmito dvěma faktory. Moudrost této situace od vás požaduje, abyste takto rozlišovali. Jinak by došlo k tomu, že byste podpořili negativní stav tolerováním něčeho, co se nemá tolerovat nejen kvůli vám samotným a v zájmu všech v pozitivním stavu, ale - což je nejdůležitější - kvůli všem těm, co se nacházejí v takové negativní nepříjemnosti.

Vezměte si například někoho, jehož činy, akce, výkony a produktivita jsou zlé, negativní, špatné, nesprávné, zraňující, ubližující, nebezpečné a všeobecně neužitečné. Moudrost vaší laskavosti, tolerance, respektování a uznání by od vás vyžadovala, abyste totálně a úplně nesouhlasili s takovými skutky, jednáními, výkony a postoji, v obecnosti je odmítli a neměli s nimi nic společného. Kdybyste se pokusili definovat laskavost, toleranci, respekt a uznání tak, že by se nerozeznával rozdíl mezi individualitou, jedinečností a rozdílností na jedné straně a činy, akcemi, produkty a výkony na straně druhé, pak v takovém případě byste podporovali negativní stav, jelikož jen negativní stav může být takovým. Na druhé straně jestliže jasně nesouhlasíte s takovými skutky atd. a odmítáte je kvůli všem, jakož i kvůli tomu jedinci, který by takové skutky atd. páchal, prokazovali byste mu pravou laskavost, toleranci, respekt a uznání, ježto velmi dobře víte, že takové skutky ničí nebo aspoň podkopávají náležitou manifestaci a funkci jedincovy pravé individuality, jedinečnosti a rozdílnosti. Konec konců skrze takové skutky, činnosti, výkony a produkty se negativní stav snaží potřít pojímání a projev individualit, jedinečností a rozdílností.

Vzpomínáš, Petře, na dva případy tvých sekretářek, co u tebe pracovaly, když jsi byl zaměstnán na jednom pracovišti před několika lety? Nebo Manfredovy sekretářky, kterou se musí v současnosti zabývat kvůli její nemístnosti a nekompetentnosti, pokud jde o kvalitu její práce, výkonů a produktivity? V tvém případě došlo k tomu, že jsi jim musel přestat dávat jakoukoli práci, protože ji buď nedokončili v požadované době anebo, pokud tak učinily, jejich práce byla provedena tak nepatřičně a nemožně, že jsi ji musel ve všem opět předělat a tak ztrácet drahocenný čas. Jaký jsi měl tehdy postoj vůči nim? Ačkoliv jsi podpořil rozhodnutí jejich nadřízených propustit je, ty jsi přesto byl nadále laskavý, tolerantní, uctivý a uznalý vůči jejich individualitám, jedinečnostem a rozdílnostem a současně jsi plně nesouhlasil s jejich nemožnou kvalitou práce, odmítal jsi jejich slabý výkon a nedostatečnou produktivitu. Svou podporou ve věci jejich propuštění jsi jasně činil rozdíl mezi jejich individualitami, jedinečnostmi a rozdílnostmi a mezi jejich skutky, akcemi, výkony a produktivitou. A Manfredovi se doporučuje učinit totéž po konzultaci se Mnou ohledně toho, jak postupovat v tomto ohledu co nejlépe. A tak tomu má být. Toto je správný a vhodný duchovní způsob vyvěrající z pravé lásky a moudrosti a jejich atributů laskavosti, snášenlivosti, úcty a uznání, jak jsou definovány, chápány a praktikovány v pozitivním stavu.

Kvůli faktu, že jste Mými pravými reprezentanty a kvůli faktu, že tak fungujete z pozice pozitivního stavu a posléze z Mé Vlastní Pozice, radí se vám, abyste přijali tuto metodu vztahování se, jak se odráží v povaze všech vztahů v pozitivním stavu. Vaší rolí v tomto ohledu je uvést do pseudoživota lidských tvorů na planetě Nula tento způsob a takovou modalitu fungování, chování a postoje. Když tak budete postupovat, pak vybudujete pravou základnu, na níž nemožné a opovržení hodné způsoby vzájemných lidských vztahů budou konečně eliminovány a nahrazeny způsobem čistě pozitivní povahy, jak bylo popsáno výše.

A toto je vše, co jsem chtěl vám všem vysvětlit dnes ráno, Petře.

Petr: Velice Ti děkuji za toto nutné a významné vysvětlení. Můžeme nyní pokročit k Borisovým otázkám a k Tvým odpovědím na ně?

Pán Ježíš Kristus: Můžeš, Petře, zajisté. V odpovědi na jeho dvě otázky, týkající se událostí, zaznamenaných u Lukáše, budu parafrázovat zmíněné texty. Vezměme nejprve příhodu hříšné ženy. A pak prodiskutujeme Podobenství o marnotratném či ztraceném synovi.

Jak si vzpomínáte, jednou jsem byl pozván na oběd jistým farizejem. Zde je popsána snaha někoho - kdo si myslí, že vlastní správné poznání pravdy a všech tajemství hierarchie duchovní organizace života - sdílet toto poznání a chápání s Někým, Kdo je Sám v Sobě a Samým Sebou samotným Absolutním Pramenem Pravdy a všech Znalostí a Tajemství - se Mnou, Pánem Ježíšem Kristem. Tento faktor je vylíčen farizejovým pozváním ke sdílení jeho jídla se Mnou. Jídlo v této konotaci znamená sdílení všech duchovních hodnot. Důvod toho, že jsem přijal jeho pozvání, byl ve faktu, že bylo nutné mu ukázat pravou realitu povahy pozitivního stavu, jakož i Mé Pravé Přirozenosti takové, jaká skutečně byla za scénou, a ne jak se jevila na scéně, jak to představovalo farizejovo vnímání té reality.

Takže jak toto sdílení probíhalo, což se zde reprezentovalo pojídáním našeho jídla, přišla nějaká městská žena, známá jako hříšnice, která vědouc, že se nacházím ve farizejově domě, přinesla s sebou alabastrovou nádobku s vonným olejem, postavila se za Mnou u Mých nohou, začala plakat, umývat Mé nohy svými slzami a utírat je svými vlasy; přitom líbala Mé nohy a natírala je vzácným voňavým olejem.

V této scéně jsou obsažena hluboká duchovní tajemství a souvztažnosti. Žena v tom městě, v souvislosti s diskutovanou událostí, označuje původní stav všech těch, kdo měli pravé poznání a chápání všech duchovních souvztažností a tajemství životodárného procesu. ‚Žena‘ v této konotaci označuje tři věci: Za prvé - je to souhrn znalostí a chápání; za druhé - je to hluboká láska k tomu mít náležité poznání a chápání. To, že byla ve městě, znamená, že se nacházela ve stavu praktického uplatňování toho poznání a chápání. ‚Město‘ značí aplikaci a praxi, protože žití vyžaduje místo, kde můžete žít a konat. Za třetí - žena také označuje vlastní pravou přirozenost. Pouze z pozice poznání toho, kdo jste a jaký je účel vašeho života, můžete získat jakoukoliv jinou pravou znalost. Avšak, což je nejdůležitější, pouze z pozice své vlastní přirozenosti, zde reprezentované dotyčnou ženou, můžete ke Mně přistoupit z jakýchkoliv důvodů. Zde popsaná situace naznačuje či ukazuje, jak lze správně ke Mně přistupovat.

To, že byla hříšnicí, označuje, že znalost a chápání duchovních souvztažností a všeho jiného byly využity těmi, kdo je měli, pro aktivaci negativního stavu. Něco takového provádět znamená hřešit čili být hříšníkem. To, že přinesla s sebou alabastrovou nádobku vzácného vonného oleje, označuje vlastnění velmi malého, ale velice vzácného pozůstatku nejvznešenějšího dobra. Alabastrová nádobka označuje velmi malý pozůstatek. Vonný olej označuje dobro lásky a lásku dobra ponechané v každém, kdo se účastnil aktivace negativního stavu. Tajemství tohoto vyobrazení je ve faktu, zmiňovaném mnohokrát předtím, že nikdo nemůže být absolutně zlý nebo mít v sobě něco, co by mohlo být pojímáno jako absolutně falešné. Tím, že neexistuje žádné absolutní zlo, pak neexistuje ani absolutní nepravda. Čemu musíte v tomto ohledu rozumět, je to, že jestliže by byl někdo ryze zlý a setrvával v naprostých falešnostech, aniž by v sobě měl i jenom špetku nejnepatrnějších pozůstatků něčeho, co vyvěrá z dobra a pravdy či z lásky a moudrosti, pak by nemohl přežít nebo žít ani zlomek vteřiny. Tento fakt vám velmi jasně naznačuje, že všichni, kdo žijí ve zlech a falešnostech, v nich mohou žít pouze a jedině proto, že v sobě obsahují nějaké prvky dobra a pravdy a lásky a moudrosti. To, že nepoznají nebo neuznají skutečnost, že toto je zdrojem jejich života, je docela jiný příběh. Z toho důvodu jsou označeni jako hříšníci nebo jako mrtví.

Avšak jednou poznají tento fakt a přiznají, že mohou být čímkoliv nebo kýmkoliv, a to jenom a pouze proto, že mají v sobě tyto malilinkaté pozůstatky, které jsem Já Sám do nich vložil. Tím, že je mají ode Mne, Já jsem v nich neustále a umožňuji jim, aby měli svůj vlastní život a byli živoucími. Tento fakt je znázorněn dotyčnou ženou, jež věděla, že se nacházím v domě farizejově. Její vědění označuje rozpoznání, že Já jsem ve všech v jejich nejsoukromějším nitru, zde znázorněném farizejovým domem. Že šlo o farizejů dům, znamená, že Já jsem také v těch, co si myslí a věří, že mají pravé vědění dobra a pravdy a všech jiných duchovních principů, ale kteří se ve skutečnosti nalézají v pouhých zdánlivostech takového vědění.

Že ta žena přinesla s sebou alabastrovou nádobku vonného oleje, znamená, že pouze z pozice těchto pozůstatků se mohlo/může ke Mně přistoupit bez ohledu na to, jak velkým hříšníkem by kdo byl. Že stála za Mnou u Mých nohou plačíc, znamená, že nic negativního a hříšného nebylo /není částí pravé přirozenosti a nemělo/nemá nic do činění s pravou přirozeností Pozitivního Stavu nebo Mou Pravou Absolutní Přirozeností. To bylo/je odděleno ode Mne a bylo/je za Mnou po všechny časy. Že stála u Mých nohou, značí styčný bod, kde negativní stav může učinit takový kontakt, aniž by byl v jeho průběhu zničen. Nohy v souvislosti tohoto textu korespondují s Mým Nejzevnějším Stupněm Mé Nejzevnější Mysli, z něhož byla stvořena fyzická dimenze. Byl to nejzevnější stupeň té dimenze, ze které byl negativní stav zfabrikován. Moje nohy čili nejzevnější oblast Mé Zevní Mysli projevují určitou náklonnost vůči negativnímu stavu v tom smyslu, že na této úrovni je možný kontakt s negativním stavem, pokud ten, kdo se na Mne obrací kvůli takovému kontaktu, přináší s sebou svoji pravou přirozenost - ženu, vlastnící pozůstatky lásky a dobra - vonný olej - a je ochotný přiznat, že Já jsem zdrojem té lásky a toho dobra.

Že ta žena plakala, značí to, že jedincova vlastní pravá přirozenost poznává, odkud jeho problémy pochází, a že beze Mne nemá žádnou šanci žít či být naživu. Pláč je prvním krokem k poznání pramene vlastních problémů a potřeby se jich zbavit. Pamatujte, problémy jsou hříchem a hříchy jsou problémy. Že začala umývat Mé nohy svými slzami a utírat je vlasy své hlavy, značí, že se Mnou sdílela své nejcennější a nejniternější vlastnictví, reprezentovaní zde slzami, které jsou věcí velmi osobní a individuální. Že je utírala svými vlasy značí, že to činila z nejniternější moci své lásky. Vlasy znamenají osobní duchovní moc a energii, která uschopňuje jedincovo fungování ve své vlastní individualitě, jedinečnosti a rozdílnosti. Ale že to byla žena, kdo sdílela se Mnou svou osobní duchovní moc a energii pomocí procesu utírání Mých nohou během jejich umývání, značí, že jenom z pozice femininního principu, což je princip lásky a dobroty, může mít takový akt smysluplný a užitečný význam.

Že ta žena líbala Mé nohy a pomazala je vonným olejem, značí přiznání a přijetí Mého Lidského Božství a Božského Lidství, kterému připisovala pravou moc, ze které mohu iniciovat spásu všech takzvaných hříšníků, jaké zde ona reprezentovala. Líbání Mých nohou označuje přijetí lidského aspektu Mé Přirozenosti. Jejich pomazání vonným olejem znamená, že spása může přijít pouze pomocí faktoru, že Já jsem učinil Mé Božství Lidským a následně jsem Mé Lidství učinil Božským. Ale to také znamená, že od Mých nohou, tj. tak říkajíc z lidské části Mé Přirozenosti, která byla umývána jejími slzami, utírána jejími vlasy a líbána a pomazána vonným olejem, se bude odvozovat Má Nová Přirozenost po očištění od všech zel a nepravd, jakými byla/je typická lidská přirozenost prosáknuta. Ona je umývala svými slzami, což znamená umytí Mých lidských aspektů faktem uznání, že Já nevlastním nic, co má negativní a zlou povahu, a že cokoliv negativního v lidském aspektu Mé povahy je eliminováno ryzostí Mé lásky a dobroty, vzájemně sdílených s každým, kdo přistupuje ke Mně v Mé Nové Přirozenosti. V tomto ohledu celá scéna s tou ženou naznačuje, že ať je někdo jakkoliv zlý a negativní, jestliže uzná Mou Novou Přirozenost, což zde představuje líbání Mých nohou a jejich pomazání pozůstatky své lásky a dobra, pak Já mohu z té pozice zahájit akt jeho spásy bez jakýchkoliv výhrad. Takže v této scéně se v podstatě předvídá získání Mé Nové Přirozenosti, která nahradí Mou Starou Přirozenost a která se stane jediným zdrojem pro spásu a osvobození všech z negativního stavu a z negativních aspektů lidské přirozenosti.

Kvůli faktu, že žena ve městě také označuje faktor setrvávání ve falešných doktrínách a dogmatických pseudovědomostech, přicházení z města a uznání a přijetí Mé Nové Přirozenosti, zde představované Mýma nohama a tím, co s nimi dělala ta žena, také značí to, že pouze prostřednictvím Mého Nového zjevení, které odhaluje fakta o Mé Nové Přirozenosti a všeho týkajícího se pravých duchovních principů, to jest prostřednictvím Mé Přirozenosti a idejí Mého Nového zjevení, které je integrálně spojeno s Mou Novou Přirozeností, je jediný způsob, jakým kdo může být konvertován do pozitivního stavu, bez ohledu na to, jak mnoho hřešil/hřeší nebo jak velkými jeho hříchy byly/jsou. Abych tento fakt ukázal, na konci této události jsem řekl: ‚Proto ti pravím, její hříchy, jichž je mnoho, se jí odpouštějí, neboť milovala mnoho.‘ A na samém konci: ‚Tvé hříchy jsou odpuštěny.‘ Takto bylo/je možné osvobození a spasení ze spárů negativního stavu. A dotyčná žena svým poznáním, uznáním, přijetím a zvnitřněním tohoto faktu reprezentovala tento nejdůležitější faktor. Tak svým chováním a tím, co pro Mne učinila, ona ilustrovala a ukázala cestu ven z negativního stavu. Můžete říci, že ona byla úplně tou první, kdož dokázala dosáhnout tohoto cíle, díky duchovní symbolizaci toho, co tehdy reprezentovalo její chování. Tím, že kladla ten nejdůležitější důraz n Mé Lidství, které bylo symbolizováno Mými nohami a které se stalo katalyzátorem pro získání Mé Nové Přirozenosti, byla ve skutečnosti úplně první, která byla spasena a osvobozena od negativního stavu prostřednictvím Mé Nové Přirozenosti z hlediska nečasového a neprostorového pojímání. Jinými slovy z hlediska časoprostorového pojímání byla spasena Mou Budoucí Novou Přirozeností.

Zbytek událostí ve vztahu k farizejově reakci na celou scénu, souvztaží s těmi jedinci, kteří si myslí, že mají pravé poznání a pravé prostředky, ale kteří se snaží vymyslet rozdílný způsob osvobození a spasení všech s tím, že naprosto přehlížejí jedinou možnou cestu - Mne a Mou Absolutně Novou Přirozenost. To je důvodem, proč se dívají s pohrdáním na všechny ostatní tak zvané hříšníky, považujíce sebe za řádné a pobožné, zatímco ve skutečnosti se tím, že odmítají Mne a Mou cestu tím, že nečiní to, co dělala ta žena pro Mne skrze její symbolické znázornění, staví do pozice dočasného vyloučení se z účasti na životě pozitivního stavu. Ženino chování a konání může být považováno za nejkrásnější znázornění, zobrazení a předvedení cest a prostředků, jak se dostat ven z negativního stavu. Tím, že měla víru v Mé Božské Lidství a Lidské Božství, to jest víru v Mou Budoucí Novou Přirozenost a v to, co tím bude docíleno a vytvořeno, byla spasena od negativního stavu. To je důvod, proč jsem jí řekl: ‚Víra tvá tě spasila. Jdi v pokoji.‘ Opět se opakuje: není jiné cesty ven z negativního stavu. A toto je to, co ta událost, popsaná u Lukáše, skutečně znamená mimo mnoho jiného ohledně osobního života té ženy, jakožto i farizejovy situace.

Je zde však jiný důležitý duchovní aspekt, týkající se reprezentace dotyčné ženy. Tato žena byla nazývána hříšnicí. Jakých druhů hříchů se dopouštěla? Všechny se týkaly jejího sexuálního stýkání se s muži. Toto je záležitost vztahů. Jak víte, do vztahu s jinými se můžete zapojit na mnohých úrovních. Sexualita však byla definována jako všezahrnující sdílení z pozice femininity někoho vůči pozici maskulinity někoho a z pozice maskulinity někoho k pozici femininity někoho. Kvalita jakéhokoliv takového zapojení je určena faktory záměru a motivace, s jakými se takové účastnění a sdílení děje. Jak víte, jedním z nejdůležitějších účelů Stvoření a všech bytostí v něm umístěných je sdílet to, co kdo má a čím kdo je z pozice své vlastní individuality, jedinečnosti a rozdílnosti. Fundamentální metou, základním smyslem a účelem sexuality v tomto ohledu je, mimo mnohé jiné věci, být průchodištěm čili prostředkem k tomu, aby se takové intimní sdílení konalo. Důležitost takového sdílení může být nalezena v tom faktu, že jediný způsob, jak se může náležitě projevovat a sdílet jedinečný, rozdílný a velice individuální element či částice z Mé Absolutní, Individuální a Rozdílné přirozenosti, která byla vložena do každého jedince v jeho relativních podmínkách, je ve sdílení toho, co kdo má a čím kdo je, se všemi ostatními. Takto s různé aspekty, elementy a částice Mé Absolutní Přirozenosti sdílejí mezi všemi sentientními entitami. Toto je také způsob, jakým Se dostávám ke všem v Mém Stvoření. Sexualita hraje v tomto ohledu ústřední roli v procesu tohoto sdílení.

Kvalita, obsah a náležitost tohoto sdílení je určena účelem, pro jaký k takovému sdílení dochází. Z jaké pozice se nějaké to sdílení iniciuje? Co bere v úvahu? Kdo a jak je zapojen do procesu takového sdílení? Čistota a bezhříšnost jakéhokoliv takového sdílení je určována faktorem Mého osobního zapojení v jakémkoliv takovém vztahu. Je také určována faktory motivace a úmyslu v takovém sdílení. V případě dotyčné ženy šlo o to, že její přístup k takovému sdílení pocházel z lásky k mužům a z potřeby poskytovat lásku každému, kdo se na ni s takovým úmyslem obrátil.

Avšak problémem s její láskou bylo v tomto ohledu to, že postrádala moudrost. Sdílela svou ženskost, jedinečnost, individualitu a rozdílnost bez jakéhokoliv ohledu na jejich zdroj - na Mne. Místo toho to činila sama ze sebe, sebou a od sebe, přitom vyloučila Mou přítomnost ve všech svých aspektech. Proto bylo její chování v této oblasti považováno za hříšné. Nicméně činila tak z lásky bez jakýchkoliv nízkých úmyslů. Díky tomuto se stala hodnou bezpodmínečného milosrdenství a odpuštění, jakmile zjistila, jaké má problémy se svým způsobem sdílení, a jakmile si uvědomila, že pouze Já mohu napravit její situaci, když akceptuje Mé Absolutní Božství a Mou Budoucí Novou Přirozenost. Takže svou individualitu, jedinečnost a rozdílnost a vše, co měla obsaženo v dobrotě svého srdce, mysli a osobnosti, přinesla ke Mně poznávající, kdo byl jejich zdrojem. Tímto chováním anulovala jakoukoliv negativní či hříšnou konotaci svého chování, svých činů, výkonů a produktivity. Proto jsem řekl farizejovi, že její hříchy, jichž bylo mnoho, byly odpuštěny, neboť hodně milovala. Také je to důvodem, proč jsem jí neřekl, aby šla a nehřešila více. Jste-li se Mnou a jestliže všechno ve svém životě, nezáleží na tom, co to je, děláte ze Mne, se Mnou, skrze Mne, ode Mne a pro Mne a jestliže to činíte z pozice své vlastní individuality, jedinečnosti a rozdílnosti, poznávajíce a přijímajíce svůj pravý Zdroj - Mne, pak nikdy nepůjdete nesprávně. Díky tomu faktoru nepřichází v úvahu žádná možnost hříšné či chybné konotace jakýchkoliv vašich činů. Ježto ve Mně není obsažen žádný hřích, to jest nic negativního, zlého či nepravdivého, pak vše, co je konáno se Mnou, ze Mne, Mnou, ode Mne a pro Mne, nemůže být hříšné, zlé, negativní nebo nesprávné. Dotyčná žena, a její spolupůsobení se Mnou a Moje s ní, jasně ilustrovala a demonstrovala tyto důležité faktory pro všechny ve Stvoření a pseudostvoření.

Ze shora uvedeného vysvětlení můžete odvodit, jaký je význam té události pro vaši přítomnou situaci jako Mých představitelů na planetě Nula. Jak víte, není náhodou, že se tato událost dostala do vaší pozornosti právě v této konkrétní době. Již nějakou dobu jste si vědomi situace, jaká existuje na planetě Nula mezi všemi náboženskými a ostatními pseudoduchovními hnutími. Vynakládá se všemožné úsilí, aby se zdiskreditovala Má Pravá Nová Přirozenost. Způsob, jakým se to činí, je v odmítnutí Mého Božství nebo toho, že jsem učinil Mé Lidství Božským, což působilo jako hlavní prostředek pro změnu Mé Přirozenosti v absolutním smyslu. Důvod, proč je toto prováděno silami negativního stavu, spočívá v tom, aby mohly zabránit svým následovníkům, členům a přisluhovačům před osvobozením a spasením z pseudoživota negativního stavu. Uvážíte-li fakt uvedený mnohokrát dříve, že jediný způsob, jak může být kdokoliv konvertován do pozitivního stavu, je prostřednictvím Mé Nové Absolutní Přirozenosti, a tedy prostředky Mého Nového zjevení, v němž je Moje Nová Přirozenost plně reprezentována a obsažena - v jeho samotných Idejích, jež jsou neustále obnovovány a regenerovány - v tom případě jestliže přijmete falešná učení o Mně a Mé Přirozenosti, jak jsou propagována všemi těmi početnými náboženskými a pseudoduchovními proudy, pak se nikdy nedostanete ven z negativního stavu. A toto je přesně to, po čem síly negativního stavu, obzvláště a velmi výrazně renegáti, pasou. Takto chovají naději, že se bude v pseudoživotě negativního stavu pokračovat do nekonečna.

Vaší rolí v tomto ohledu je nést tyto ideje Mé Nové přirozenosti, Mého Nového zjevení a principů všezahrnujícího sdílení ve svých životech, srdcích a praktikách, a tak se stát jejich pilíři a zářivými světly, přinášejícími dobré zprávy a šťastné zvěsti o Mé Nové Přirozenosti a o Mém Novém zjevení všem zájemcům. Činíte to prostřednictvím a způsobem svého života a toho, jaké navazujete vzájemné vztahy jeden s druhým a se všemi ostatními podle toho, jak to bylo popsáno v těchto Dialozích a v celém Mém Novém zjevení. Odrážíte způsob a cestu spásy a osvobození každého v negativním stavu příklady svého vlastního života, což bylo též vylíčeno v případě dotyčné ženy, která ke Mně přistoupila právě za tím účelem během Mého života na vaší planetě.

V tomto bodě tohoto dialogu se můžeme krátce dotknout Mého vztahu k ženám během Mého pobytu na planetě Nula. Jestliže bedlivě analyzujete způsob, jak jsem jednal vůči komukoliv, pak si povšimnete, že celým Svým chováním jsem zcela a úplně zrovnoprávnil důležitost mužů a žen. Proto, ač Evangelia o tom příliš mnoho nezaznamenala, na všech úrovních Mé Absolutní Maskulinity a Mé Absolutní Femininity Mě rovným dílem neustále obklopovali, poslouchali a se mnou ve styku byli jak muži, tak i ženy. Tím jsem odmítal a odvrhoval zlořádné, ponižující a méněcenné postavení, jaké v té době ženy a femininita všeobecně měly a jaké měly mít i po Mém odchodu z planety Nula. Povšimněte si, prosím, že mnohé z nejdůležitějších duchovně- filosofických diskusí jsem měl se ženami. První osobou, které jsem se zjevil po vzkříšení, byla žena. Není náhodou, že Lukáš ve svém Evangeliu po zaznamenání příhody s dotyčnou ženou zahajuje následující kapitolu, kapitolu 8, prohlášením, že mnohé ženy byly se Mnou, staraly se o Mne a sloužily Mi ze své podstaty, či jinak řečeno, ze své femininity. Všechna tato fakta ukazovala na životně a kriticky závažnou důležitost potřeby zrovnoprávnit všechny principy femininity a maskulinity a maskulinity a femininity. V jejich rovnosti, jednotě, jednotnosti, integraci, harmonii a vzájemném sdílení je plnost Mé přítomnosti a plnost života pozitivního stavu a jeho pravé povahy. Vzpomínáte si na Má slova, naznačující, že jsem vám dal Svůj příklad? Tak, jak jsem jednal s druhými, zvláště se ženami, podle toho Mého příkladu máte jednat se sebou navzájem, obzvláště se ženami, jste-li muži. Činíte-li tak, pak tím následujete Mému příkladu, a konáte-li to, pak tím manifestujete na své hříšné, neřestné a násilnické planetě, jak vypadá pravý život, život pozitivního stavu, a nakonec i Moje Nová Absolutní Přirozenost.

Můj poměr s Marií Magdalenou, na nějž narážela Borisova otázka, byl již prodiskutován v Dialogu třetím prvního dílu. V této chvíli o tom nic více nelze říci.

A toto nás přivádí ke druhé otázce a k odpovědi na ni - Podobenství o ztraceném či marnotratném synovi (Lukáš 15:11-32). V tomto podobenství jsou nejméně dvě symbolická znázornění. Na prvním místě je symbolicky popsána aktivace negativního stavu a její výsledek. Na druhém místě popisuje rozličné úrovně vztahů, jaké se mohou a smí udát mezi někým, kdo se považuje za pozitivního, a někým, kdo je považován za negativního čili duchovně mrtvého.

‚Jeden člověk‘ v této souvislosti znázorňuje Stvořitele - Mne. Že měl dva syny, označuje dvě kvality Stvoření - Lásku a Moudrost, Dobro a Pravdu, Pozitivní Skutky a Víru a Maskulinitu a Femininitu. Je zde popsán plán separace, rozštěpení a rozdělení těch dvou bytostných a podstatných kvalit za účelem aktivace negativního stavu neboli toho jiného typu života, aby se tak vyzkoušela hypotéza, zda by tento život mohl mít stejné kvality, smysl a výsledek, jaký má život pozitivního stavu. Že to byl nejmladší syn, který přišel k otci požádat o svůj podíl dědictví, znázorňuje to, že maskulinní princip chce být odloučen od femininního principu. Důvodem, že on byl tím mladším, byl ve faktu, že láska či femininita předchází a dává zrod moudrosti či maskulinitě. Ačkoliv se v nečasové a neprostorové konotaci a v Mém Absolutním Stavu a Procesu vyskytují tyto základní atributy či kvality simultánně a synchronně, při jejich aplikaci na časoprostorové kontinuum a na sentientní mysl se jeví, jako by jeden předcházel druhý stejným způsobem, jako je to při porodu dvojčat, kdy jedno z dvojčat vychází z lůna matky první a po něm hned následuje druhé. Ten, kdo následuje, bude považován za mladšího, ačkoliv oba se vyvíjeli v matčině lůně současně a stejně. Takže v tomto smyslu tím, že láska předchází a dává zrod moudrosti, čili v této konotaci femininita předchází maskulinitě, to byl maskulinní aspekt, který požadoval svou část dědictví, aby se tak mohl odloučit od své femininity a Mého Absolutního Stavu. Toto odloučení je označeno mužem, který rozdělil své živobytí svému mladšímu synovi. ‚Živobytí‘ v této konotaci značí jednu část tvořivého materiálu, který byl vzat z celku všeho tvůrčího materiálu a použit k fabrikaci zóny vymístění.

Poté, co se tak učinilo, mladý muž čili v pravém smyslu to, s čím souvztaží - ten kontingent původního pozitivního stavu, který souhlasil s aktivací negativního stavu z důvodů a za účelem zjeveným v Dialozích 89. a 90. prvního dílu a v Mém Novém zjevení obecně - se oddělil od ostatku Stvoření a šel do vzdálené země. ‚Daleká země‘ v této konotaci je zóna vymístění a negativní stav. V té zemi utratil marnotratným životem všechen svůj majetek. Jakmile aktivujete negativní stav a jakmile se stanete integrální součástí pseudoživota, vše, co jste měli z pozitivního stavu, se promrhá a je nahrazeno vším, co je jeho opakem. V tom okamžiku, kdy vše bylo utraceno, ve vás nezůstává nic, co by mohlo podpořit pravý duchovní život, který vám umožňuje žít a být na živu. V tom momentu, po vyčerpání všeho, co je ve vás pozitivního a dobrého, začínáte prožívat hlad. Avšak díky faktoru odmítnutí čehokoliv pozitivního a dobrého vyvoláte nouzi ve veškerenstvu zóny vymístění. ‚Nouze‘ v této konotaci značí nedostatek jakéhokoliv dobra a pravdy, které napájejí život, jakýkoliv život, a činí jej živým a živoucím. Je to tento bod, ve kterém se každý v negativním stavu stane duchovně mrtvým. Takže v tomto bodě vašich eskapád v negativním stavu nemáte žádné jiné východisko, než se připojit k samé podstatě jeho přirozenosti, zde reprezentované obyvatelstvem té země, a začít krmit svině - všechna zla negativního stavu. ‚Krmit svině‘ značí rozmnožovat zlo.

Jak se tento syn stával hladovějším a hladovějším, rád by si naplnil své břicho lusky, které požíraly svině, ale nikdo mu nic nedal. Lusky, kterými byla krmena prasata, značí nejzevnější elementy zla a neprav, kterými je udržován pseudoživot negativního stavu. Ale jelikož je pseudoživot negativního stavu založen na nesdílení a vzájemném neopětování, nikomu v něm nic není k dispozici pro takové sdílení. To je důvod, proč mu nikdo nic nedal.

Jednou, až negativní stav vyčerpá svou užitečnost a když nebude mít nic k nabídnutí pro poučení, uvědomí si jeho obyvatelé, že pseudoživot jejich negativního stavu nevede nikam a že je docela zbaven všeho, co si myslel, že má. A nejen to, ale dojde k uvědomění si, že nemá absolutně nic a že dokonce není ani živým v pravém smyslu toho slova. Toto je bod, ve kterém se odpověď na otázku o povaze tohoto jiného typu života ve srovnání s původním životem v mysli každého plně a vyčerpávajícím způsobem objasní s uvědoměním si, že pouze původní život se vším svým nevyčerpatelným bohatstvím a obsahem je jediným pravým životem, v jakém lze žít, a že jiný život nemá žádný smysl. Nejen že nemá žádný smysl, ale nemůže být považován za pravý život v žádném ze svých aspektů. Tento fakt je znázorněn situací, kdy si mladší syn uvědomil či vzpomněl, jak to bylo žít v otcově domě - v Mém pozitivním stavu. A nejen to, ale uvědomil si, že aktivací negativního stavu zhřešil, a proto již více není hoden být nazýván Mým synem. Toto uvědomění je nezbytným předpokladem pro spásu a osvobození každého z neživota čili z mrtvého života negativního stavu. To činí všechny v negativním stavu způsobilými k udělení Mého bezpodmínečného milosrdenství a odpuštění a k tomu, abych je přivedl zpět do pozitivního stavu postupem jejich vzkříšení, transformace a opětovného nadělení pravým životem v pozitivním stavu.

Druhá úroveň významu tohoto podobenství se vztahuje na ty, kdo byli agenty v pozitivním stavu a kdo odpadli. Jde zde o to, z jaké pozice navazujete vztah se všemi ostatními. V tomto případě je zde uvedena ilustrace toho, co se stane, jestliže má někdo vztah k jakékoli situaci z pozice své lidské povahy, nebo z pozice, kdy sám sebe považuje za důležitějšího, záslužnějšího a hodnotnějšího než je kdokoli jiný, a ne z pozice své pravé přirozenosti, to jest ze Mne. Protože máte něco, co nikdo jiný nemá, protože ve vašem konkrétním případě máte jako Mí praví představitelé Mé Nové zjevení a vše, co obsahuje ve všech svých třech zdrojích, můžete propadnout duchovní aroganci tím, že se budete považovat za více zasloužilé, více potřebné, více hodnotné a podobně, než jsou ti, kteří ho nemají.

Pokud tedy vidíte někoho, kdo se vrací ke Mně a s kým se zachází stejně jako s vámi a s kým se jedná s velkým potěšením, s pocitem štěstí a blaženosti - konec konců v nebi je větší radost z jednoho hříšníka, který konvertuje do pozitivního stavu, nežli ze sta ctnostných jedinců, čili ve vašem případě Mých představitelů - z vaší typicky lidské pozice byste se mohli rozhněvat a cítit se zanedbávanými. Toto podobenství je varováním před tím, aby se ve vašem životě a vašem postoji ohledně sebe a ohledně toho, jaký byste měli mít vztah k jiným, nikdy nic takového nestalo. Klade se tím důraz na potřebu vidět věci a jednat s jinými tak, jak to činím Já, což je znázorněno chováním otce vůči mladšímu synovi a prostřednictvím jeho odpovědi staršímu synovi.

Ve vašem případě, jako Mých představitelů na planetě Nula, je vaší rolí ilustrovat a demonstrovat ve svých vztazích, v chování a postojích vůči sobě a vůči všem ostatním, jakož i mezi sebou, ten typ, který znázornil otec těch dvou synů. Jinými slovy, máte svým vlastním životem ilustrovat a projevovat Můj způsob, způsob, jakým se Já chovám a jak jednám vůči všem všude a v každém čase. Tak činíce, splňujete své poslání a pověření v roli Mých pravých představitelů. A toto je vše, co se má v tuto chvíli říci o významu tohoto podobenství. Nyní bych, Petře, doporučoval, abychom pro dnešek skončili. Měj krásný den a užij si s naším Manfredem. Jdi v pokoji.

Petr: Mnohokrát Ti děkuji za toto překrásné vysvětlení.

Zdroj: http://triangulum.cz/dialog2.html

ÚVOD | DUCHOVNO | KONTAKTY | MAPOVÁNÍ STRÁNKY | ZPĚT