MISE JORDÁNSKO: REPORTÁŽ Z CESTY

28.9.2024

SEPSAL MICHAL R.

Milí přátelé,

tímto vám zprostředkovávám reportáž z Mise Jordánsko, obsahující moje postřehy a zážitky, abych vám více přiblížil ony neobyčejné dny, kdy jsem s Inguškou, Vilkem a Alenkou vyrazil na Blízký východ, kam jste nás na nehmotných úrovních doprovázeli. Naše výprava probíhala ve dnech 9. až 16. září 2024.

Odlet jsme měli určený na 9. září po 6. hodině ranní z rakouského Schwechatu, kde se nachází vídeňské mezinárodní letiště. K Hýbelovým jsem vyrazil necelých 48 hodin před odletem. Po doražení vlakem do Púchova se stala zajímavá věc: Nevšiml jsem si čekajícího Vilka v nádražní hale, zatímco on si zase nevšiml mě. Proto jsme na sebe zhruba dvacet minut čekali pár desítek metrů od sebe, já před vchodem u parkoviště, on stále uvnitř. V momentu, kdy už vytáčel moje telefonní číslo, přistoupil jsem k němu, poněvadž předtím jsem si jej všiml přes sklo. Tak jsme se šťastně setkali a vyrazili jsme na hasičskou stanici, kde měl Miško zrovna 24hodinovou směnu. V práci, která je jeho druhým domovem, Miško ostříhal Vilkovi vlasy, zatímco já jsem šel do garáže podívat se na zaparkovaná hasičská vozidla. V pozdním odpoledni jsme pak dorazili do Medného. Po občerstvení jsme vyrazili starým terénním autem do kopců k ovocnému sadu. Kromě Katky a malého Miška s námi jela i Dorotka, která chtěla sedět na předním sedadle. Zatímco jsme jeli offroad a pod námi ubíhaly metry suché polní cesty, Dorotka nás zahrnovala svými momentálními postřehy a dojmy. Polovinu věcí jsem jí nerozuměl, její povídání na mém předním sedadle mi ale přišlo dost vtipné. Když jsme byli u sadu, rozhlížel jsem se po okolních loukách a zalesněných kopcích a říkal jsem si, že toto v Jordánsku neuvidíme. Snažil jsem se tedy užít pohled na zeleň, které je Slovensko a Česko plné, přestože příroda postupně vysychá. Když jsme jeli z toho hezkého koutu nad Medným zpátky dolů, udělali jsme si fotku na jedné vyhlídce. Pak mi ještě Vilko ukázal pohled na Medné z protilehlého kopce, kam jsme na krátko zavítali a viděli jsme při tom srnku.

Další den byl dnem velkých příprav, po nichž následoval náš odjezd do Bratislavy. Než k tomu došlo, odpoledne přijela ze středního Slovenska Inguška. V záři slunce sklánějícího se k západu pak Hýbelovi balili do svých kufrů věci a všichni čtyři jsme přeměřovali váhu zavazadel, jelikož na palubu letadla bylo dovoleno vzít si pouze deset kg. Nepotřebné věci musely z kufru nekompromisně pryč. Řešili jsme také problém připojení se do společné turistické whatsappové skupiny. Zatímco některým odkaz k připojení přišel, jiní ho neobdrželi. Po nějaké době jsme to za spolupráce cestovního referenta i naší individuální improvizací vyřešili a všichni už jsme byli ve skupině pohromadě. Na letenky jsme však čekali dál a přišlo mi zvláštní, že ani na konci nedělního dne jsme žádné dokumenty tohoto druhu neobdrželi. Již za tmy jsme se pak rozloučili s Miškem, Katkou, Miškem ml. a Dorotkou, které jsme ještě za denního světla ukazovali, do jaké části světa se vypravíme. Po dotazu, kam by se chtěla podívat ona, zabodla svůj prst někam do oblasti africké Angoly.

Než jsme se odebrali k předcestovnímu odpočinku, zavolali jsme Janičce. Poté jsme si pustili seriál The Chosen. S tím, jak se přiblížila půlnoc, rozhostil se v klidném domě Hýbelových opět pohyb. Provedli jsme poslední kontrolu zavazadel, v nichž jednou z nejpodstatnějších věcí byl cestovní pas. Vzali jsme si s sebou nějaké zásoby potravin (např. Alenčiny bramboráčky) a okolo půlnoci jsme vyjeli do hlavního města Slovenska. Na prvních metrech cesty autem jsem prohlásil, že Mise Jordánsko oficiálně začíná. Bylo pondělí 9. září.

Cesta do Bratislavy byla klidná a plynulá. Na místo setkání naší turistické skupiny jsme dorazili zavčasu, pár minut po druhé hodině ranní pak pro nás přijela osobní dodávka a automobil. Deset Slováků s jedním Čechem se vydalo směrem na vídeňské letiště. Krátké přibrždění na hranici, vizuální kontrola, souhlasný pokyn policisty... a už jsme měli cestu do Schwechatu volnou. Po cestě začalo pršet, přiblížila se fronta uměle vytvořeného deště, která v dalších dnech sužovala podstatnou část středoevropského regionu. I v mokrých časných ranních hodinách bylo ovšem stále teplo.

Vysoká osvětlená naváděcí věž s rychle se točící tyčí radaru na své špici značila, že za pár okamžiků budeme vystupovat. Vyložili jsme kufry a začali být odkázáni sami na sebe. Rozhlíželi jsme se po prostorné hale a po nějakém čase jsme všichni zamířili k místu odbavení zavazadel. V momentu, kdy někteří z naší skupiny začali skenovat své letenky a dávat na zavazadla čárové kódy, jsme si uvědomili, že zde něco nehraje. Zatímco zhruba polovina lidí měla letenky v chatové skupině k dispozici, druhá polovina, kam spadala i naše čtveřice, nic takového ve Whatsappu neviděla. Těch pár momentů před tím, než jsme zjistili, v čem vězí problém, bylo hodně nepříjemných. Začal jsem se smiřovat i s možností, že zůstaneme na zemi, pokud by se to mělo z nějakých důvodů zobrazit. Situaci jsme ale zkoumali dál a zjistili jsme, že kvůli našemu pozdějšímu připojení do Whatsappu se nám letenky zaslané do skupiny předchozího rána jednoduše nezobrazily. Požádali jsme proto ty, kteří tento problém neměli, o pomoc. Potřebný dokument nám pak zaslali na email, nebo ho znovu přeposlali do Whatsappu. Bylo skvělé, že jsme se jako turistická skupina drželi od začátku při sobě a nerozprchli jsme se po letišti, díky čemuž jsme se mohli o koho opřít. Problém tak byl zažehnán. Ještě jsme požádali pracovníka letiště o správné nalepení čárových kódů na zavazadla. Odjezdem našich kufrů po pásu skončila nejhektičtější část onoho rána.

Pak jsme se vydali absolvovat kontrolu osobních zavazadel, která pokračovala pasovou kontrolou a skončila kontrolou letenek u brány D-23. Několikerá kontrola je poměrně otravnou částí pozemského cestování, při cestě tam to naštěstí odsýpalo celkem rychle. Nástup do letadla jsme absolvovali tunelem, do našeho Airbusu jsme tak vstoupili suchou nohou. Inguška se při příležitosti prvního letu usadila u okna, jak jí ostatně ukládal údaj na letence. Venku se postupně začalo rozednívat a déšť přidával na intenzitě. Poté, co letušky provedly rutinní bezpečnostní instruktáž, ukazujíce při tom, jak si nasadit záchranné vesty a kyslíkové masky, jsme byli připraveni ke startu.

Narolovali jsme na vzletovou ranvej, start ale nepřicházel. Bylo to snad v důsledku deště, že jsme zůstali na zemi, jako by druhá strana nechtěla, abychom se vznesli do oblak a započali dobrodružství ve vzdálené zemi. Po nějaké době však pokyn ke startu konečně přišel a turbíny začaly pracovat na plné obrátky. Kola svištěla po mokrém asfaltu a my jsme nabírali vzletovou rychlost, která činí něco kolem 270–280 km/h. Pro Ingušku to byl emotivní zážitek, který lze zažít tímto nebo jiným způsobem jen při prvním letu. Za chvíli jsme se pohroužili do mraků a mířili si to nad Balkánský poloostrov. Ještě v době, kdy jsme stoupali a neviděli modré nebe, předal jsem Alence dopis s Božím Slovem, který byl pro ni překvapením (byť si o něj sama zažádala). Zanedlouho jsme vystoupali do oblasti věčně krásného počasí a ve zhruba desetikilometrové výšce jsme ukrajovali jednu stovku kilometrů za druhou. Cloumala mnou únava, jen na chvíli jsem ale upadl do polospánku. Jak jsme se blížili na jih, mraků pod námi ubývalo. Nad egyptskou Káhirou jsme upravili kurz, zatočili nad Sinajský poloostrov a poté jsme nad Akabou vletěli do Jordánska. Nad arabským světem jsem poprvé viděl na vlastní oči poušť. Suchou, rozsáhlou, nehostinnou, avšak v deltě Nilu úrodnou. V Jordánsku jsme proletěli nad místy, která jsme po následující týden objevovali. Ať už šlo o zmíněnou Akabu, kde jsme byli ubytováni dvě noci na pobřeží Rudého moře, nebo třeba o skalnatou poušť Wadi Rum, kterou jsme mohli z letadla vidět po své pravici.

Po zhruba čtyřech hodinách letu jsme dosedli na letiště královny Alie, která zde v minulém století zemřela při nehodě. Z letadla jsme vystoupili venkem a poprvé okusili místní vzduch. Pak jsme vešli opět do klimatizované haly, kde na nás čekal anglicky hovořící zprostředkovatel. Odevzdali jsme pasy, do kterých nám pak přidali razítko vstupního víza. Následně jsme u pásu čekali na příjezd našich kufrů. Pak jsme se setkali s naším průvodcem Chalidem, který uměl česky, jelikož jeho první manželka byla Češka, s níž v Česku žil. Dodnes zůstali nejlepšími přáteli. Chalid nás provázel až do neděle. Byl velmi přátelský, milý, dobrosrdečný, nápomocný a vtipný. Myslím, že jsme si ho oblíbili všichni již během prvních hodin naší výpravy. Vybudovali jsme si k němu hezký vztah a on zase k nám.

Nasedli jsme do klimatizovaného autobusu a jeli jsme do města Al-Salt. Během cesty nás Chalid, což znamená „Nesmrtelný“, začal seznamovat s reáliemi své země. Byl jsem velmi unavený, ale věděl jsem, že dlouho očekávané dobrodružství právě začalo, a proto jsem místo spánku začal nasávat místní atmosféru. V Al-Saltu jsme si vyměnili eura na dináry a vydali se do starobylého města. Nejprve jsme navštívili místní muzeum, posléze katolický kostel. Následně jsme se vydali do útrob místních uliček s jedním obchůdkem vedle druhého. Tehdy jsem s ostatními poprvé pocítil nefalšovaný Blízký východ vícero smysly: příjemná orientální vůně v podobě směsice koření nesoucí se kamennými uličkami v teplém mírném vánku, který byl prostoupen září slunce vypínajícího se na azurově modré obloze. Na obloze, která byla po celou dobu našeho pobytu oproštěna od chemtrails, které v Evropě vídáme velmi často. Byli jsme hladoví, proto nám Chalid vybral v jedné z uliček restauraci, kde nás pohostili místními specialitami. Dostali jsme vodu v plastovém průhledném kelímku a čaj, k jídlu nám číšnice postupně podávala na stůl menší talíře. Hlavní doménou byl arabský chléb, tedy placky, do nichž jsme si namáčeli například jakousi smetanu a rajčatovou omáčku. Na stole byla přítomna i sladká pasta, tepelně upravená zelenina, masové kuličky, sýrové kuličky a vynikající omeleta. Restaurace byla z ulice otevřená, nedisponovala klasickým vchodem s dveřmi, tudíž do ní proudil čerstvý vzduch a denní světlo. U stolu pod námi seděl pán, jehož obličej včetně vousů nám silně připomínal Jana Křtitele ze seriálu The Chosen (pouze s tím rozdílem, že neměl vlasy). Hned jsme věděli, že se tímto způsobem připomenul Jan Křtitel z limba. Dlouho jsme neváhali a požádali toho pána o foto. Vypadalo to, že náš zájem o něj ho potěšil, neboť na fotce se srdečně usmíval. Když jsme končili naše posezení, chtěli jsme si udělat snímek ještě s číšníkem a číšnicí, jejíž původně vážná, šátkem ovázaná tvář, kterou si zachovávala během obsluhování nejen našeho stolu, se rázem změnila na tvář veselou a milou. Focení s turisty jí přišlo dosti zábavné, pravděpodobně proto, že něco takového nezažívá každý den. Tyto a podobné příjemné interakce s místními lidmi mi zvyšovaly vibrace a staly se nesmazatelnými vzpomínkami. Po návštěvě restaurace jsme pokračovali do útrob mešity, kde jsme si sundali boty a ženy si daly na hlavu šátek. Byl zde měkký červený koberec a veliký zdobený lustr. Při odchodu z restaurace proběhl kontakt mezi místním dědečkem a Alenkou a Inguškou. Dědeček pak pokračoval v našich stopách do mešity, aby se s nimi ještě jednou pozdravil. Přestože byl nesmělý, nakonec souhlasil s fotkou po boku obou žen.

K večeru jsme přejeli do hlavního města Ammánu, kde jsme se ubytovali v hotelu. Po celou dobu, tedy i na hotelu jsme pili balenou vodu, jak nám bylo doporučeno Chalidem. Dokonce i místní lidé pijí výhradně balenou vodu, přičemž užitkovou vodu mají uskladněnou v bílých nádržích přítomných na střeše každého domu, do nichž je voda doplňována pouze dva dny v týdnu. V suché zemi je nutné s touto tekutinou šetrně hospodařit. Malá vsuvka: Věděli jste, že jordánští muži obvykle nenosí ani ve vedru kraťasy, ale mívají dlouhé kalhoty či džíny, případně některý z tradičních oděvů? Většina žen pak nosí šátek, který jim nezakrývá obličej. V malé míře se lze setkat i se zcela zahalenými ženami. Na druhou stranu se zde ovšem vyskytují také ženy v obličeji nikterak nezahalené. Jordánsko není v tomto striktně svázáno, záleží na rozhodnutí každého jedince. Například královna Ranija, manželka krále Abdalláha II., která má palestinské kořeny, se rovněž nijak nezahaluje.

Dalšího dne po snídani jsme vyrazili do města Džaraš, kde se nacházejí rozvaliny z dob římské nadvlády. Návštěva tohoto místa byla nejsevernějším bodem, kterého jsme v Jordánsku dosáhli, přičemž jsme se nacházeli nedaleko od hranic se Sýrií. V Džaraši jsme prošli tržištěm a okusili, jaké to je smlouvat na ceně. Nebylo příjemné, když se nám obchodníci po navázání kontaktu snažili za každou cenu něco prodat. Odnesl jsem si odtamtud šátek, praktickou pokrývku hlavy, kterou jsem následně hojně využíval a chránil se tak před ostrým sluncem. Inguška a Alenka si také vybraly šátek. Následně jsme zahájili samotnou prohlídku římských rozvalin, které přetrvaly po celé věky. Některé kamenné sloupy měly dokonce pohyblivou základnu. Místní člověk umístil do mezery v základech jednoho sloupu lžíci, která se po rozkývání mírně pohybovala. Tím nám bylo demonstrováno specifikum římských staveb, které byly stavěny tak, aby odolaly zemětřesení. Pokud nastaly otřesy, sloup měl určitou vůli a mohl se vychýlit, aniž by došlo k jeho poškození či destrukci.

Během prohlídky rozvalin se na Vilka napojil Jan Křtitel, poté, co vzpomenul Janka Drobného. Alenka a Inguška byly tohoto napojení také součástí, já jsem v tu dobu šel napřed. Občas se mezi rozvalinami motaly kočky, které mají Jordánci rádi. Tato zvířata jsme vídali poměrně často i v jiných částech země. Psi jsou naopak považováni za nečisté, proto není zvykem chovat je doma jako domácí mazlíčky. V Džaraši jsme naráželi na různé lidi připravené nás za poplatek vyfotit nebo nám něco prodat. Já jsem už neměl chuť něco kupovat, proto jsem se od nich držel dál. Vilkovi udělal jeden Arab hezké snímky z amfiteátru. V místní restauraci jsme pak natrefili na menší skupinku Slováků a Čechů se slovenským průvodcem, který říkal, že ještě před začátkem války v Izraeli byla minulý rok tato restaurace plná turistů. Nyní jsme v ní byli sami a ani na jiných místech jsme moc cestovatelů nepotkávali. Se zmíněnou skupinkou krajanů jsme se po skončení pobytu v Jordánsku vraceli stejným letadlem na vídeňské letiště.

Ještě téhož dne jsme přejeli zpátky do Ammánu, kde jsme vyjeli autobusem na horu Al Qala'a, jinak řečená také Citadela, kde jsme měli výhled na velkou část jordánského hlavního města. Dívali jsme se na zástavbu podobně vypadajících domů, mezi nimiž se nacházel další obrovský amfiteátr, který jsme následně navštívili. Na druhé straně města se vypínala vlajka na vysokém stožáru, který dříve býval nejvyšším vlajkovým stožárem na světě. Jordánci jsou očividně hrdým národem. Další velmi vysoká vlajka se nachází například v Akabě na pobřeží Rudého moře. Pokud se náš pohled z Citadely stočil trochu jiným směrem, mohli jsme vidět mrakodrapy v moderní části Ammánu. Nedaleko nich se nacházel i náš hotel.

Když jsme přejeli autobusem ke zmíněnému amfiteátru, měli jsme možnost vylézt po schodech až na jeho horní okraj. S Inguškou a Alenkou jsme se vydali tuto stavbu prozkoumat, odměnou nám byl neobyčejný výhled. Poté, co jsme sešli zpátky dolů, vydali jsme se do útrob Ammánu. Prošli jsme tržištěm, kde bylo spoustu věcí, mezi nimiž se vyjímala zejména čerstvá zelenina a ovoce, z nichž převážná většina pochází přímo z Jordánska. Přišlo nám zajímavé, že i v tak suché zemi dokáží Jordánci ve velkém množství pěstovat spousty svěžích pochutin. Na tržišti jsme byli také svědky prodeje mnoha oříšků, které Jordánci milují, cukrovinek, ale i spousty dalších věcí, jako bylo oblečení, elektronika i řada dalšího zboží. Tržiště bylo značně rozsáhlé, my jsme však nebyli na tomto místě primárně na nákupech, ale pro poznání místní atmosféry, která byla vskutku autentická. Na jednom místě jako by se zhušťovaly energie z celého širokého okolí. Obchodníci překřikující se mezi sebou, směs různých chutí a vůní, ustavičný pohyb mraků lidí, tisíce tváří na jednom místě – mladých i starých, vlídných i vážných, lidé dobře oblečení, ale i vyložení chudáci a žebráci. Těšil jsem se, až to místo opustíme a ocitneme se opět na ulici, z níž k nám doléhal hukot motorů a klaksony osobáků i náklaďáků. Jordánci mají ve zvyku na sebe často troubit, ale ne proto, že by tím dávali najevo nelibost nebo naštvanost, jak je tomu v našich podmínkách, ale proto, aby jeden o druhém na silnici věděli. Troubí na sebe v zájmu větší bezpečnosti provozu a kvůli jeho plynulosti, například při předjíždění, při rozjíždění, při brždění, zkrátka velmi často. Je to však troubení ohleduplné, krátké a letmé, nikoliv dlouhé a zběsilé.

Po nějaké době jsme vyšli z tržiště ven a ocitli jsme se opět na rušné ulici, kde nás obchodníci bez nátlaku zvali do svých obchůdků. V jednom místě jsme si od Arabů za chůze nechali na ruce nastříkat voňavku. Pak jsme museli přejít na druhou stranu ulice. Přecházet silnici v Jordánsku, to je zážitek, moc se tam totiž nehraje na přechody pro chodce. Když chce člověk přejít, musí do vozovky jednoduše vstoupit. Řidiči jsou zvyklí v ten moment přibrzdit nebo zastavit, jelikož jsou na tento způsob přecházení zvyklí. Nepamatuji si nějakého bezohledného řidiče. Brzy jsme se ocitli na místě, kde prodávali sladký pokrm, který měl uvnitř sýr a na povrchu sladkou krustu. Šlo o jednu z dalších místních specialit, kterou nám Chalid koupil.

Zatímco jsme čekali na jídlo, objevily se mezi námi tři dívky, z nichž jedna se ptala, jestli někdo z nás umí anglicky. Když jsem k ní přistoupil, začala se nejprve smát velmi podobným způsobem, jako ona číšnice v Al-Saltu. Když se po několika vteřinách hihňat přestala, zeptala se mě, jestli si se mnou může za účelem procvičení angličtiny popovídat. Nejprve jsem jí v tom ruchu celou větu nerozuměl, po druhém zopakování jsem pochopil. Sdělil jsem jí, co jsme zač, jaká místa se chystáme navštívit, odkud jsme, jak se jmenuji. Pak se se mnou a jejími kamarádkami dvakrát vyfotila, po čemž jsem ji taky požádal o foto na můj telefon. Brzy poté se dívky ztratily v davu. Byli jsme pro místní opravdu určitá atrakce, jak jsme se mohli přesvědčit už předtím, ale i později.

Cestou na hotel jsme se nakrátko zastavili u mešity krále Abdulláha I., před jejíž zdi Vilko přinesl ve svých rukách Nové Zjevení Pána Ježíše Krista. Jde o jednu z největších mešit v Jordánsku. O to významnější bylo, když jsme mohli přinést Boží Slovo do její těsné blízkosti i na fyzické úrovni. Když jsme se vrátili na hotel, ještě jsme uskutečnili večerní procházku. Šli jsme pár set metrů od hotelu z kopce, pak jsme to obrátili a šli nazpět.

Středa byla dnem, kdy jsme opustili Ammán a vydali se na jihozápad k řece Jordán. Náš milý průvodce, znalý česko-slovenských reálií, nám pro navození autentičtější atmosféry pustil píseň Přejdi Jordán od Heleny Vondráčkové. Kilometr za kilometrem jsme se totiž blížili k Betánii Zajordánské, místu pokřtění Ježíše z Nazaretu Janem Křtitelem. Cítil jsem vnitřní potěšení z toho, že budeme moci navštívit tak významné místo. Bylo mi však jasné, že přejít Jordán, jak se zpívá v písni, není doslovně možné, jelikož tento vodní tok tvoří státní hranici mezi Jordánskem a Izraelem (Palestinou) a je ostře sledován armádou. Moment, kdy budu moci vidět ono místo, jsem bral za jedno z hlavních vyvrcholení našeho pobytu na Blízkém východě. Hudební vložka ovšem nekončila výše uvedenou písní. Chalid nám posléze pustil i další tematickou skladbu, tentokrát od Elánu se jménem Neobzerajte sa pani Lótová. Jedna z pozdějších zastávek totiž měla vést k solnému sloupu na pobřeží Mrtvého moře, který je připodobňován k manželce starozákonního Lota, jediného muže, který přežil zkázu Sodomy a Gomory. Dle Bible se Lotova manželka i přes varování otočila zpět na hořící město a zkameněla, proměnivše se v solný sloup. V určitém momentu cestou do Betánie jsme zastavili a Chalid nám řekl, abychom vystoupili. Ocitli jsme se u informačního kamene, který označoval hladinu světových moří. Nacházeli jsme se zde přesně nula metrů nad mořem a od té doby jsme pak už jen klesali do záporných hodnot. Následně jsme pokračovali v jízdě na místo pokřtění, o jehož existenci informovaly i arabsko-anglické dopravní cedule.

Když jsme dorazili na parkoviště, Chalid řekl, že pro nás má špatnou zprávu: Na místo pokřtění se nedostaneme. Několik dní před námi se totiž poblíž tohoto místa stal incident. Terorista z jordánské strany přejel na izraelské (palestinské) území a zavraždil zde tři izraelské civilisty. Sám byl posléze zastřelen. To mělo ze strany Izraele za následek uzavření hraničních přechodů. Jordánsko si v tom čase netroufalo v zájmu bezpečnosti pustit turisty na hraniční čáru, proto nám byl přístup odepřen. Ačkoliv jsme z tohoto rozhodnutí nebyli nadšení, přijali jsme to jako dokonalý plán. I zde platilo, že nemusíme být fyzicky na nějakém konkrétním místě vztahujícím se k určité historické události či událostem, jelikož naše duchovní práce a procesy probíhající za scénou nejsou něčím takovým podmiňovány. Stejné to bylo například při návštěvě Osvětimi, kdy Janička a další představitelé nepodnikli exkurzi do areálu vyhlazovacího tábora, přestože jejich přítomnost v této oblasti byla zaměřena zejména na duchovní pomoc obětem s tímto táborem spojeným. Působíme multidimenzionálně, nesvázáni prostorem ani časem. V případě Jordánska tedy stačilo, že jsme byli zhruba kilometr od místa pokřtění. Bylo hezké uvědomovat si v žáru slunce a na dohled košatých palem, že právě tato lokalita byla pro Ježíše tak významná. Představoval jsem si, jak tudy kdysi kráčel.

Řeku Jordán jsme sice neviděli, ale naše přítomnost u Betánie splnila svůj účel. Bible ve skutečnosti zná dvě Betánie, z nichž ta druhá je místem, kde bydlel Lazar a jeho sestry Marie a Marta a kde došlo k zázraku Lazarova vzkříšení po jeho fyzické smrti. Tato Betánie se nachází na palestinském území asi tři kilometry od Jeruzaléma a je známa pod názvem Al-Eizariya. Po opuštění místa poblíž Jordánu jsme po pár minutách zastavili u obchodu specializujícího se na kosmetiku z Mrtvého moře. V obchodě jsme kromě prodavačů a prodavaček byli úplně sami. Byl jsem rád, že zde byly uvedeny ceny na cenovkách a nemuseli jsme tak smlouvat. I přístup prodavačů se mi zdál víc evropský než blízkovýchodní. Nejprve jsme shlédli video ve slovenštině o nabízených produktech, poté jsme se vydali prozkoumat regály. Po tom, co jsem posloužil jako tlumočník, vydal jsem se také na nákupy. Vilko se s jedním prodavačem mezitím bavil o Pánu Ježíši Kristu v srdci. Prodavač, sám pravděpodobně muslim, pak Vilka poplácal s úsměvem po rameni. Po rozloučení s personálem obchodu jsme se vydali na horu Nebo, na níž Mojžíš završil svou pozemskou cestu.

Cesta vedla, tak jako po většinu času, přes nehostinný kamenitý terén, plný mnoha serpentýn, které byly nedílnou součástí klikatící se cesty vzhůru. Motor autobusu si však ani jednou nestěžoval, že by už byl unavený, proto jsme se bez zádrhelů vyvezli až na vrcholek hory. Než jsme dorazili na místo, čas od času jsme viděli jednoduchá stavení beduínů, žijících klidným a nestresujícím způsobem života. Na hoře Nebo se nám naskytl výhled na široké okolí. Jako na dlani jsme pod sebou měli palestinské Jericho, nejstarší město světa, které je zároveň jednou z lokalit, kde Ježíš působil. Rozhlíželi jsme se po kraji, kudy Nejvyšší v lidském těle chodil se svými učedníky, kázal svoje učení a staral se o vykonávání zázraků. Byl to krásný moment, spočinout na chvíli v tichu a zavzpomínat na biblické příběhy, které se významně zapsaly do dějin Stvoření. Pozdravili jsme členy první Boží Mise, kteří nám asistovali z limba a poděkovali jsme za oběť Nejvyššího v mužském těle. Také jsme si uvědomovali přítomnost vás, přátel z Boží Rodiny na nehmotných úrovních. Fyzicky jste sice zůstali v zázemí, ale na nehmotných úrovních jste byli v Jordánsku s námi – a mnozí jste to různými způsoby pociťovali.

Zatímco ostatní členové naší turistické skupiny již odcházeli prozkoumávat další zákoutí na vrcholku hory, naše čtveřice v momentu onoho uvnitřnění stála v kruhu ve vzájemném objetí. Pronesli jsme modlitbu. Energie Nové a Nejnovější Boží Přirozenosti se tak v zesílené míře mohla vylít na onen těžce zkoušený kraj, na Jericho nacházející se od nás tzv. „co by kamenem dohodil“, na Jeruzalém schovaný kdesi v oparu, na Mrtvé moře nacházející se po naší levé straně i na řeku Jordán, kterou Mojžíš z duchovních důvodů nemohl se svým lidem přejít, neboť vstup do tzv. Země zaslíbené by iluzornosti života negativního stavu vtiskl duchovní legitimitu, zatímco pozitivní stav by ztratil esenci pravé reality, kvůli čemuž by jeho obyvatelé spáchali duchovní sebevraždu (viz Dialogy s Pánem Ježíšem Kristem). Aby se z Mojžíšova těla po naplnění účelnosti jeho fyzického života nestala modla a z jeho hrobu se nestalo kultovní místo, Nejvyšším bylo zařízeno jeho ukrytí. Proto dodnes nebyl na hoře Nebo nalezen jeho hrob.

Následně jsme na hoře Nebo zavítali do kostela památky Mojžíše. Když jsme z něho vyšli, všiml jsem si uklidňujícího ticha, které se na hoře rozhostilo poté, co odešla pryč větší skupina asijských turistů. I naše slovenská skupina výletníků už si to zamířila k autobusu, takže v jednu chvíli jsme před kostelem byli úplně sami. Nad námi modré nebe se slunečním kotoučem, pod námi půda, na níž se před dvěma tisíci lety odehrávalo dějství přinášející Multivesmíru spásné kvality. Času jsme neměli nazbyt, proto jsme se svižným krokem vydali k ostatním. Kdybych mohl, pokračoval bych v hledění do pouštních dálav v tichém rozjímání klidně ještě celý půlden. Čekala nás však další zastávka, kterou jsme absolvovali v obchůdku s dílnou vyrábějící mozaiky ze štípaného barevného kamene. Tak, jako na mnoha místech, i zde jsme dostali na osvěžení teplý orientální čaj v malinkých skleničkách (jindy to bylo obvykle v malinkých kelímkách).

Poté, co jsme v obchůdku vykonali exkurzi a případně si nakoupili suvenýry, vydali jsme se na krátkou cestu do města Madaba, kde žije komunita křesťanů. V kostele svatého Jiří jsme na zemi viděli 1500 let starou mozaikovou mapu Svaté země, či spíše zbytky, které se z ní zachovaly. Čas rozmělnil její někdejší velikost a nádheru. Do dnešní doby z ní zbyly pouze fragmenty, kterých by si možná příliš lidí nevšimlo, pokud by dopředu nevěděli, jaká historická památka se v tomto svatostánku nachází. Protože nás tlačil čas a měli jsme před sebou dlouhou cestu, nemohli jsme se v Madabě příliš dlouho ohřát (nebo snad ochladit?). Naše další kroky vedly proto svižnějším tempem do směnárny a odtud do stánku s kebabem, abychom se před delší cestou posilnili. Porce nakrájené tortily, hranolek, omáčky a zeleniny byla opravdu požehnaná.

Kus odpoledne jsme následně strávili přejezdem ke křižáckému hradu Kerak, který postavili evropští křesťané v rámci boje proti muslimům, kteří nad oblastí Blízkého východu v raném a začátkem vrcholného středověku upevňovali kontrolu, což vedlo ke spuštění křížových výprav. Kerak byl ovšem roku 1189 dobyt sultánem Saladinem. Za výkladu našeho průvodce jsme si prošli alespoň část rozsáhlého kamenného komplexu. Chodíce uličkami a nahlížejíce do místností, kam se prodíralo odpolední slunce, ve spojení s prachem vytvářející působivý světelný kužel dopadající na hliněno-písčitou zem, jsme se i my zapsali do dlouhé historie tohoto hradu. Ještě nás ale čekala dlouhá cesta do Petry, proto nebylo moc prostoru na mlčenlivé zamyšlení se nad tím, co všechno má toto místo asi za sebou.

Mířil jsem si to od hradu k našemu autobusu, zatímco na mne dopadl veselý pozdrav mladých Jordánců v projíždějícím automobilu. Jak moc podobný nebo odlišný jsem od nich s arabským šátkem na hlavě byl? Řekl bych, že jsem se lišil dost, neboť turisté se v nás nezapřeli. Ať už má však kdokoliv jakoukoliv roli, víru, světonázor, všechny spojuje Láska Pána Ježíše Krista v srdci, kterou v pravý čas objeví i ten nejposlednější muslim.

Blížil se soumrak a my frčeli dále na jih, do již řečené Petry neboli Wadi Musa, Mojžíšova Údolí, jak zní arabský název místa. Když jsem se Chalida ptal na rozdíl mezi Petra a Wadi Musa, odpověděl, že řecký název Petra se vztahuje především na starověkou část skalního města, které jsme dalšího dne navštívili, zatímco Wadi Musa je název města jako takového. Do Wadi Musa jsme dorazili již za tmy. Než jsme zastavili u hotelu, Chalid nám nechal zastavit autobus u Mojžíšova pramene, který vyvěrá ze skály v poušti již téměř tři a půl tisíce let. Pramen vytryskl zásahem tehdy Nejvyššího poté, co Mojžíš za přítomnosti Izraelitů dvakrát udeřil holí do skály. Původní skála, do které udeřil, je schovaná za zdí, pár metrů před ní je však menší skalka, okolo níž je vystavěn domek, kam si lidé chodí nabírat pramenitou vodu. Byl to zajímavý pocit, dotknout se viditelně ohmatané horniny, okolo níž před tisícovkami let procházel nebo které se možná přímo dotkl Mojžíš, který se stal prostředníkem zázraku, jehož odkaz v podobě neustále vyvěrající vody žije do dnešních dob. Podobně zajímavé bylo tuto vodu přímo ochutnat a být si vědom toho, že jsme osobně přítomni na dalším významném biblickém místě, které se kdysi stalo svědkem něčeho neobvyklého. Pár minut po návštěvě pramene jsme dorazili na hotel. Z balkonu jsme pak ještě nějakou dobu pozorovali osvětlené město a probírali jsme mezi sebou uplynulé zážitky.

Dalšího rána nás čekala návštěva skalního města Petra. Zaspal jsem a do odjezdu v osm hodin zbývalo méně než půl hodiny. Balení zavazadel tudíž proběhlo v cukuletu, snídaně jakbysmet. Po několika minutách jízdy jsme se ocitli na začátku prohlídkového okruhu. Čekala nás túra úzkým kaňonem, jehož stěny nás chránily před slunečním žárem. V jednu chvíli se pak kaňon rozestoupil a my stanuli tváří v tvář Pokladnici, chrámu vytesaného do skály, zhotoveného národem tajemných Nabatejců, kteří toto místo obývali v izolaci od okolního světa. Pokladnici si můžete pamatovat i z filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava. Bylo prima vidět tuto památku na vlastní oči a téměř se jí moci dotýkat. Do červena zbarvená skála a modré nebe vytvářelo zajímavý kontrast. Byl tu klid, turistů i zde bylo pomálu.

Když jsme od Pokladnice pokračovali směrem doprava, kaňon se ještě více rozestoupil a my jsme ze stínu vyšli opět na světlo. Potkali jsme dvě Češky z Brna, s nimiž jsem se krátce pozdravil. Jak je ten svět malý! Zanedlouho jsme zdolali určité převýšení, díky čemuž se nám naskytl výhled na Petru z nového úhlu pohledu. Viděli jsme amfiteátr a spousty dalších rozvalin včetně mnoha vydlabaných děr ve skále, které dobře odolaly zubu času. V některých dírách jsme se vyfotili. Ještě v minulém století v nich žili lidé...

Vlivem vedra jsme byli poměrně unavení, proto jsme uvítali, když jsme mohli několikahodinovou prohlídku Petry ukončit. Turistickým autobusem jsme opustili nabatejské město a vydali se k místu se suvenýry. Alenka si zde chovala malou holčičku, jejíž jméno bylo Ruwana, jak jsem se dozvěděl od její matky. Ruwana se cítila v Alenčině náruči očividně velmi spokojeně. Usmívala se a svýma hnědýma očima Alenku bezelstně prozkoumávala. Její matka si přála, abych si něco koupil, neboť její obchod toho dne nevzkvétal. Já jsem necítil, že bych si něco měl koupit. I tak jsme si ale jistě něco na energetické úrovni předali.

Pak jsme uskutečnili další z mnoha přesunů, tentokrát do pouště Wadi Rum /výslovnost: „vady ram“ - nebo také „vádý ram“/, oblasti s jemným červeným pískem a působivými skalisky. První zastávku jsme uskutečnili u cedule varující motoristy před velbloudy. Další zastávkou byla stará parní lokomotiva na kolejích zavátých pískem. Jak jsme se dozvěděli od Chalida, v Jordánsku osobní vlaky kromě příležitostných výprav běžně nejezdí. Dalším bodem na trase byla návštěva obchodu, kde jsme si dokoupili zásoby. Přestože se obchod nacházel již blízko turistického resortu, v němž jsme byli následně ubytováni, i tak jsme pro prodavače představovali jisté zpestření, neboť si nás při nákupu fotil. Když mu Inguška nechala bakšiš, přihodil jí k nákupu bonbóny.

V pozdním odpoledni jsme zakotvili v cíli, v turistickém resortu, kde jsme ani zdaleka nebyli sami. Ubytováni jsme byli ve stanech ve tvaru malinkých chatiček, disponujících klimatizací a koupelnou. Bylo prima moci se vysprchovat uprostřed suché pouště a klimatizací si nechat zchladit tělesnou schránku. Nedlouho poté, co jsme se ubytovali, nastal čas projížďky na velbloudech (slovenské slovo „ťava“ bylo toho dne asi nejpoužívanějším výrazem). Beduín přivedl svá zvířata na smluvené místo a jednoho velblouda po druhém přiměl k tomu, aby si sedl. Velbloudi tak za jistého zvukového doprovodu učinili. Beduín pak každému z nás přidělil vhodné zvíře. Když už seděli všichni, velbloudi se jeden po druhém začali na pokyn zvedat. Bylo důležité držet se pevně dřevěného úchytu. Nejprve jsem pociťoval diskomfort v oblasti třísel, velbloudi nám však za pár chvil přizpůsobili svou páteř, takže sezení se stalo relativně pohodlným. Když jsme se všichni pevně usadili, vyrazili jsme vstříc zapadajícímu slunci, jehož paprsky jemně dopadaly na naše tváře, které se těšily z jedinečných okamžiků. Snažil jsem se plně nasát onu neopakovatelnou atmosféru. Poušť se postupně halila víc do červena, zářící kotouč plul ladně k obzoru, chystalo se velké finále onoho dne, kdy se slunce políbí se skálou v dáli před námi a následně do ní vpluje, aby nechalo zhasnout svět. Šátkem zakrytý – spíše pro autentičtější pocit než kvůli ochraně před pískem – jsem se rozhlížel před sebe, za sebe, okolo sebe, a uvědomoval jsem si, jakého krásného daru se mi dostalo.

Pak jsme se zastavili, sesedli z našich čtyřnohých kamarádů, a jali jsme se nacvakat nějaké ty fotky. Skupinový snímek, individuální snímek, jedna fotka s tváří hledící do objektivu, další s obličejem hledícím do pouště. Čas by zpomalit nešel? Nešel. Slunce padalo neúprosně níž a níž, až z něj najednou nic nezbylo. Pozůstatkem po něm zůstala ještě nějakou dobu naoranžovělá obloha, než i ta ustoupila záři Měsíce a hvězd. Chvíli jsme ještě hleděli západním směrem, než jsme se opět nalodili na trpělivě čekající velbloudy. Když jsme dojeli zpátky do kempu, beduíni už chystali večeři. Ti beduíni, kteří žijí po svém, nikam se nehoní a klidně nechají své malé ratolesti šoférovat auto, jak se o tom mohli někteří přesvědčit na vlastní oči, když viděli asi desetiletého kluka za volantem.

Hlavní součástí večeře bylo maso upečené v jámě, jež byla zasypána horkým pískem, nad nímž plápolalo ohniště. Po přinesení masa se turisté i místní dali do hodování. Po večeři spustil dýdžej arabskou diskotéku, do níž byla vsunuta jedna slovenská písnička na přání. A tak se noční jordánskou pouští nesla slova od Elánu: „Si kočka, si kočka, si kočka... A perfektne urobená...“ Největší elán ze všech měli očividně Slováci z naší turistické skupiny, kteří svým trsáním vířili zdejší teplý vzduch. Ačkoliv tancujících lidí nebylo moc, někteří se k nám přidávali. Jordánci pak převzali iniciativu a začali své arabské způsoby pohybu přenášet i na ostatní. Ve slovenském zázemí mezitím bublala společná vodní dýmka, z níž občas někdo popotáhl. Podruhé v životě jsem ji vyzkoušel i já. Po naší pravici seděli Arabové, tam to čmoudilo podstatně víc.

Při trsání na orientálním koberci jsme vypotili dost tekutiny. Po nějaké době bylo potřeba vydechnout a jít spát. Ještě předtím jsme se však těšili na pozorování hvězd. Vyšli jsme proto z kempu na poušť a společně s Chalidem jsme si lehli do písku. Měsíc svítil dost silně, úchvatná hvězdná podívaná se proto nekonala. I tak to ale mělo své kouzlo. Přece jen člověk nepozoruje hvězdy na poušti každý den.

Dalšího rána po snídani jsme se rozloučili s kempem a vydali se na čtyřhodinový výlet na terénních autech. Vtipné bylo, že našemu autu se zpočátku nechtělo nastartovat. Beduínský řidič ovšem situaci brzy vyřešil, a pak už nic nebránilo započetí dalšího dobrodružství. Výlet to byl vynikající a stal se jedním z nejúžasnějších momentů celého pobytu v Jordánsku. Na džípech jsem se cítil svobodný a šťastný. V jednu chvíli nebo ve více chvílích jsem si přál, aby tato jízda neskončila. Bylo báječné uhánět na červeném písku vstříc netušeným dálavám, projíždět mezi skalisky, vnímat ty různě tvarované velikány, které jakoby z ničeho vyrůstaly z rovné planiny do nebe. I poušť může být svým způsobem krásná a obdivuhodná, zvláště tehdy, není-li jednotvárná. Wadi Rum nabízelo spoustu podnětů k vidění, které jsem se snažil vychutnat plnými doušky. Po cestě jsme několikrát zastavili v beduínských obchůdcích, kde jsme opět byli pohoštěni čajem. U jednoho z obchůdků se mezi skalisky nacházela písečná duna, která přímo vybízela ke zdolání. Vyšplhat na ni bylo kvůli sypkému písku a pražícímu slunci poměrně náročné. S napnutím všech sil a několika přestávkami na vydýchání se mi však podařilo tento terénní útvar zdolat. Na jeho vrcholku jsem se pohroužil do stínu a čekal na Vilka a Alenku, kteří se mě rozhodli následovat. Za pár minut si nás však Chalid povolal zpátky, bylo potřeba pokračovat v cestě. O co náročnější cesta byla nahoru, o to rychleji jsme klopýtali po duně dolů, až jsme se nakonec ocitli opět na rovné zemi.

Pokračovali jsme v jízdě, až jsme v jednu chvíli zastavili, aby jeden z řidičů natrhal pár kousků místního keříčku. Ten následně začal drtit na kameni a vytvořil z něj pastu. Po nanesení na ruce a přidání trochu vody se třením dlaní vytvořily mydlinky – a přírodní mýdlo bylo na světě. Vyzkoušeli jsme si to taky. Po nanesení a opláchnutí jsem měl pocit dokonale čistých rukou. Přírodní mýdlo rostlo na poušti ve velmi hojném množství. Pak jsme znovu nasedli do auta a pokračovali ke skalnímu oblouku, který se trochu podobal naší Pravčické bráně. Po strmější skále, na níž byly vydlabány zářezy pro snazší chůzi, jsme vystoupali až na oblouk. Předtím jsme se ještě museli protáhnout úzkou skalní průrvou. Byl to další příjemný zážitek do sbírky. Tím jsme dosáhli nejzazšího bodu našeho putování ve Wadi Rum. Směrem, z jakého jsme přijeli, jsme se následně vraceli zpět, cesta však nebyla zcela stejná, protože jsme zastavili například u kamene, jenž připomínal obrovský hřib. Také jsme udělali přestávku na místě, kde jsme se mohli namazat přírodním beduínským make-upem, jemným červeným práškem, který se povaloval na skalnatém podloží. Následně jsme projeli působivým kaňonem, který byl jedním z nejkrásnějších úseků celé výpravy.

Jakmile jsme se opět přiblížili civilizaci, viděl jsem v poušti se povalující odpad. Už předchozího večera při jízdě na velbloudech jsem v písku místy registroval plastové lahve. Když jsem se Chalida ptal, jak je to s recyklací plastů, říkal, že kromě západního Ammánu se v Jordánsku nerecyklují. Často jsem přemýšlel nad tím, kolik plastu se denně asi vyhodí, když v podstatě všichni pijí balenou vodu. Jsem rád, že ve střední Evropě můžeme pít vodu z kohoutku, dává to větší pocit svobody. Také jsem rád za to, že žijeme v té čistější části světa, kde se s odpadem nakládá přece jen podstatně lépe než v rozvojových zemích.

Další zastávka: Akaba. Jedná se o město na pobřeží Rudého moře, k němuž má Jordánsko přístup jen na několika kilometrech. Akaba je tudíž jediným jordánským přímořským městem a přístavem (nepočítám vnitrozemské Mrtvé moře, které je ve skutečnosti jezerem). Z Akaby jsme měli možnost vidět do Ejlatu v Izraeli, ale také do Egypta v místech, kde začíná Sinajský poloostrov. Když jsme dalšího dne přejeli turistickým autobusem do resortu Berenice Beach Club, bylo možné dohlédnout až do Saúdské Arábie, jedné z posledních absolutních monarchií na světě, která je středobodem islámského světa. Pokud bychom z resortu pokračovali po silnici ještě několik minut, ocitli bychom se v akabském přístavu, za kterým prochází hraniční čára namalovaná podle pravítka. Bylo zajímavé navštívit a vnímat oblast, kde se na kousku pobřeží stýkají tři arabské národy a jeden národ židovský.

Nikde, ani v poušti Wadi Rum, nebylo takové vedro, jako právě v Akabě. Po vystoupení z klimatizovaného autobusu nás ovanul horký vzduch. Toho dne bylo ve stínu nějakých 38 stupňů Celsia, přičemž zde bývá i mnohem větší horko, jak nám sdělil náš průvodce. Bylo to jistým způsobem podobné tomu, jako když se nechá vzduch prohnat fénem na vlasy. V hotelu u recepce nás krátce navštívil Fuad, který v kooperaci se slovenskou cestovkou zajišťoval realizaci našeho zájezdu. Po ubytování a kratším odpočinku jsme s Inguškou, Vilkem a Alenkou vyrazili ven ve snaze nalézt nějakou kavárnu. Nakonec jsme zapadli do jistého hotelu, kde jsme se na recepci zeptali, zda si můžeme dát kávu. Byli jsme zavedeni ke stolům, kde nás následně obsloužili. Zatímco se na hladině moře blyštilo odpolední slunce, nám se připravovala pravá turecká káva s kardamomem. Kávu si dávám jen vzácně, tuto příležitost jsem si však nemohl nechat ujít. A nelitoval jsem. Byla to nejlahodnější káva, jakou jsem kdy měl. Usrkávání z malého šálku byl požitek. Říkali jsme si, že je to jak zákusek. Kardamom v kávě vykouzlil chuť, na kterou budu asi ještě dlouho vzpomínat. Poté jsme se šli podívat k Rudému moři – tomu moři, které se za Mojžíšových dob při vyvedení Izraelitů z Egypta rozestoupilo, díky čemuž mohli ze Sinajského poloostrova přejít do dnešní Arábie a dále do tzv. Země zaslíbené. Místo, kde k této události, potvrzené i v Dialozích s Pánem Ježíšem Kristem, došlo, se nachází jen pár desítek kilometrů jižně od Akaby. Na pláži plné lidí nás přišel pozdravit jeden koupající se klučina, který si s námi potřásl rukou.

Po západu slunce tropický vítr neustával. S Chalidem jsme vyšli do ulic. V jednom stánku jsme viděli přípravu kávy vařené v horkém písku, který zahříval plynový hořák. Pak jsme prošli místní trhy a rušné ulice, až jsme se opět ocitli na pobřeží, pod vysokým stožárem, na němž se tiše třepotala jordánská vlajka. Když jsme se pomalu vraceli zpátky, asi padesát metrů od nás, na protější straně ulice se ozval hlasitá exploze – bez záblesku i bez kouře. Policie, řídící provoz, běžela okamžitě zjistit, co se stalo. Od svědka jsme se dozvěděli, že někomu vybuchl kanystr s benzínem (už nevím, jestli se nacházel v autě nebo mimo něj). Vypadalo to, že se nikomu pravděpodobně nic nestalo.

Dalšího dne se trochu ochladilo, horký vítr už nefoukal. Tento den jsme strávili ve výše uvedeném resortu Berenice Beach Club, kde bylo málo lidí. Díky tomu jsme si mohli užít téměř prázdnou pláž. Plavání v krásně čistém moři bylo skvělé. S postupujícím odpolednem nastával příliv, který pohltil i velký kámen, na němž ještě několik hodin předtím odpočíval Vilko. Resort byl takovým malým pozemským rájem se spoustou palem, květin, chodníčků, skalek a zelených trávníků. Součástí areálu byly také bazény a restaurace. Člověk by zde ani neřekl, že se nachází uprostřed nehostinné krajiny. Na pozdní odpoledne jsme si objednali půlhodinový výlet lodí se skleněným dnem. Díky tomu jsme mohli vidět například potopený lodní vrak nebo korály. Já jsem většinu času, stejně jako Vilko, strávil na horní palubě, odkud jsem mohl Jordánsko, Izrael, Egypt a Saúdskou Arábii pozorovat zase z jiné perspektivy. Pak za námi vystoupala i Inguška a Alenka. Brzy poté se půlhodinový výlet skončil a naše loď zakotvila opět na molu. Pak jsme se ještě byli vykoupat. Když Vilko a Alenka vzpomínali svou dceru Miriam, připlavala za nimi jordánská holčička, která se představila jako Miriam. Byla tam se svými sourozenci, kamarádkami a maminkou, s níž jsem se dal krátce do řeči. Řekla nám, že její manžel byl dvakrát v Praze. Když jsme v Akabě předchozího dne pili výše uvedenou kávu s kardamomem, číšník zase uměl říct pár slov slovensky. Začátkem týdne na hotelu v Ammánu jsme zase ve výtahu potkali Araba, který chvíli pracoval na Slovensku v Dubnici nad Váhom a uměl plynně slovensky. Na chvíli jsme se s ním spřátelili.

Když se končil náš pobyt v Berenice Beach Club, Vilko na pláži studoval Nové Zjevení, s nímž se později prošel i k plotu akabské mešity. Při západu slunce jsme se vrátili na hotel a po večeři jsme se šli ve čtyřech projít. Cestou zpět jsme natrefili na Chalida, který se svým kamarádem, anglicko-rusky hovořícím průvodcem, seděl na ulici a popíjel kávu a čaj. Společně s nimi tam sedělo i několik lidí z naší turistické skupiny. Připojili jsme se k nim a užívali si předposlední večer v Jordánsku. Onomu kamarádovi se narodilo dítě, proto nás pohostil čerstvě upečenou sladkou pochutinou, jakýmsi sýrem obaleným v tenkém těstíčku politým máslem.

Pozdě večer jsem cítil, že začínám být nemocný, ráno jsem již měl horečku a další potíže. Cesta zpět na sever k Mrtvému moři byla náročná, z větší části jsem ji strávil vleže na zadních sedadlech autobusu. U sloupu paní Lotové jsme se nacházeli pár desítek metrů od pláže. Chalid mě chladil studenou vodou. Po rychlém vyfocení jsem šel zpět do autobusu, ostatní mě za chvíli následovali. V hotelu Grand East pak nastalo loučení s naším milým průvodcem, který se s námi jeden po druhém objal. Vilko mu předal letáček s modlitbou.

Od příjezdu na hotel až do dalšího rána jsem byl pouze na pokoji. Občas jsem vyšel na balkon, abych se alespoň z dálky podíval na Mrtvé moře, jehož hladina je zhruba 430 metrů pod hladinou světových oceánů. Inguška, Vilko a Alenka se zde vykoupali a poznali, jaké to je plavat v desetkrát slanější vodě, než je voda v jiných mořích. Na pláži se také namazali poněkud aromatickým bahnem.

Na protějším břehu jsem viděl palestinské břehy. Za skalistými kopci se pak přímo naproti nám při pohledu na západ nacházel Jeruzalém, který jsme přes den neviděli, ale Vilkovi se večer podařilo na fotografii zachytit jeho světla. Jiným směrem, zhruba 35 kilometrů od našeho hotelu se pak nacházel kopec, na kterém se tyčí pozůstatky paláce a pevnosti Machaerus (arabsky Mukawir), kde skončila pozemská pouť Jana Křtitele. Právě zde před jeho popravou tančila v přítomnosti Heroda Antipy svůj památný tanec Salome.

Ráno jsme absolvovali cestu na letiště královny Alie. Kde to začalo, tam to také končilo. Po výstupu z autobusu si nás převzal jeden přátelský pán, který říkal „Yalla, yalla!“, což znamená „Rychle, rychle!“ Dorazili jsme totiž o něco později než předpokládal a bylo potřeba projít několikerou kontrolou, odbavit zavazadla a vyzvednout si tentokrát papírové letenky. Pro Vilka a Alenku se kontrola zdržela, z nějakého důvodu jim začali šacovat kufry. Byla to pro ně zkouška trpělivosti. Pak se k nám připojili a všichni jsme postupně obdrželi palubní lístek, načež jsme se vydali ke stanovišti další kontroly. Zde jsem si musel sundat boty a vložit je na skenovací pás. V příručním zavazadle jsem měl mimo jiné mýdla vyndaná z původního obalu. Pracovníkům kontroly se to zpočátku nějak nezdálo, záhy ale pochopili, že nejde o nic závadného. Pak se jeden pracovník letiště vyjádřil pozitivně ke státnímu znaku na mém cestovním pasu. Na otázku „What country?“ jsem mu odpověděl „Czech Republic“.

Během procesu kontroly jsme na jednom stanovišti obdrželi do cestovního pasu razítko výstupního víza. Když jsme přišli k naší odletové bráně, čekali jsme zde možná ještě dobrou hodinu, než nás se zpožděním začali pouštět do letadla. Tentokrát jsme nastoupili venkem. Uvědomil jsem si, že stojím naposledy na půdě Jordánského hášimovského království. Pak jsem po schodech vystoupal do Airbusu, v jehož interiéru jsem si nevšiml známek opotřebení. Doma jsem si dohledal, že tomuto stroji bylo teprve jedenáct měsíců.

Tentokrát jsme na start nemuseli čekat tak, jak tomu bylo před týdnem ve Schwechatu. Po narolování na startovní ranvej jsme ihned vyrazili plnou parou vpřed. Za pár vteřin jsme již stoupali k nebi. Tak sbohem, Jordánsko, měj se hezky! Uplynula jen chvíle, než jsme se ocitli znovu nad Akabou. Byl to poslední moment, kdy jsme měli možnost spatřit Jordánsko a Izrael. Pak jsme se již dostali nad Rudé moře a pozorovali pod sebou ubíhající Sinajský poloostrov. Později jsme se přiblížili k uměle zbudovanému Suezskému průplavu, oddělující Asii od Afriky. Následně jsme si to namířili k zemědělsky obdělávané deltě Nilu, po čemž se objevila modrá plocha Středozemního moře. V ten okamžik jsme opustili arabský svět. Za nějakou dobu jsme vletěli nad Řecko a pokračovali přes Balkánský poloostrov až k Vídni. Čím blíže jsme byli cíli, tím přibývalo oblačnosti. Když jsme se dostali pod mraky, na maďarsko-rakousko-slovenském pomezí jsme viděli zatopená a podmáčená pole.

Při výstupu z letadla mě do tváře praštil studený vítr. Naštěstí jsem na sobě již měl rozepnutou mikinu a bundu. Autobus nás dovezl do letištní haly, kde jsme u pásu počkali na příjezd našich zavazadel. Pak jsme absolvovali vstupní pasovou kontrolu a vydali se autobusem do Bratislavy, odkud jsme pokračovali autem k Hýbelovým do Medného. Bylo 16. září. Za týden jsem se pak vyléčil ze své nemoci.

V zázemí mi mnohokrát v hlavě hrála písnička Přejdi Jordán, ještě radši si ale pouštím Neobzerajte sa pani Lótová od Elánu. Tak se v myšlenkách vracím zpátky do Jordánska a vzpomínám na to, jak jsme uháněli po rozpálené silnici směrem k Jordánu, procházím se v duchu znovu skalním městem Petra, projíždím se na velbloudu a na džípu ve Wadi Rum, koupám se v Rudém moři, hledím zpovzdálí na moře Mrtvé, cítím směs orientálních vůní, slyším ruch jordánských trhů a ulic, vidím před sebou opět tváře lidí, s nimiž jsme přišli do interakce, kochám se výhledem na Jericho z hory Nebo, zachytávám v dáli pouští a skalami vyplněnou Zemi zaslíbenou a myslím na Chalida, jak se asi má. Bylo to úžasné, ale zároveň i dosti náročné dobrodružství, za jehož prožití jsem velmi vděčný.

Tak ještě jednou sbohem, Jordánsko, děkuji ti za možnost pobýt na tvé půdě. Zůstáváš v mém srdci.

• Sepsal Michal R. | 27. 9. 2024

• Odkaz na píseň Neobzerajte sa pani Lótová od skupiny Elán: NEOBZERAJTE SA PANI LÓTOVÁ

• Odkaz na píseň Přejdi Jordán od Heleny Vondráčkové: PŘEJDI JORDÁN

Zdroj: https://www.facebook.com/Novezjevenipjkbr/