O POTŘEBÁCH, TOUHÁCH A VNÍMÁNÍ ČASU
22.11.2022
SDĚLENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY PROSTŘEDNICTVÍM MICHALA R.
Milovaní představitelé, spolupracovníci a přátelé,
konec cyklu času se přibližuje každým okamžikem, a přestože z hlediska lineárního času platného
pro planetu Nula a zónu vymístění ve všeobecnosti uplyne ještě mnoho vody, pro obyvatele Pravého
Stvoření to neplatí vzhledem k multidimenzionalitě jejich života, který je rozvrstven mezi
duchovní, duševní a fyzické světy jsoucna a bytí, v němž žijí jako jedna mnohaúrovňová bytost v
harmonické koexistenci s ostatními sentientními entitami. Jste buňkami Mého těla, které se
proměňuje a vyvíjí společně s vaším duchovním růstem, a přesto jsem díky své absolutnosti stálý
a neměnný v každé změně. Mé dcery a Mí synové žijící v pozitivním stavu, kam se v dohledné
budoucnosti přesune část připraveného lidstva, pojímají ve fyzických světech plynutí času úplně
jinak, než jak je známo lidem na této planetě a jinde v antivesmíru. K vnímání času ve sféře
pozitivního stavu se vrátím v závěru tohoto Sdělení.
Rozpoložení členů Pravého Stvoření netíží žádné strachy, smutky, egoistické tužby a potřeby ega,
očekávání a z toho vyplývající zklamání, přehnané nároky na jiné či na sebe samé, odpor k
čemukoli nebo ke komukoli a vůbec vše ostatní, co vám přijde na mysl. Struktura psychiky je v
pozitivním stavu naprosto oproštěna od zfabrikované nervové soustavy, která společně s dalšími
složkami lidského těla působí v případě lidí na planetě Nula jako svěrací kazajka pro jejich
duši, která nemůže být v podmínkách hrubohmotné reality zcela sama sebou v rámci svého vnitřního
ani vnějšího Já. Naopak v Pravém Stvoření je duše každého jedince uvedena do plného souladu s
jeho tělem, darovaným přímo Mnou, Pánem Ježíšem Kristem Boží Rodinou. Toto tělo žádným způsobem
neomezuje svého majitele, tedy jeho věčné Já v podobě zmiňované duše, která život uvádí v proces,
jenž by nevznikl, nebýt též přítomnosti jedincova ducha, který je stavem takového života.
Protože těla v pozitivním stavu vyjadřují duchovní a duševní identitu jedince směrem navenek v
míře, která je v rámci relativnosti každé sentientní entity stoprocentní, poněvadž není žádným
způsobem limitována negativním stavem, každý člen Mého společenství může být naprosto sám sebou,
aniž by čelil sužování ze strany hrubohmotné mysli. Právě ta se podílí na bídném rozpoložení
obyvatel planety, uzavřené ve specifické kosmické pozici, separované od ostatních úrovní zóny
vymístění, s níž je ale na druhou stranu paradoxně nedílně provázána, aby sloužila jako faktor
univerzálně souvztažný s veškerými pekly a zároveň jako jeviště pro celý Multivesmír, dostávající
skrze příběh tohoto světa ponaučení o povaze života, který nevzešel ode Mne.
Jeden z aspektů úzce spojený s charakterem existence v prostředí planety Nula je právě i výše
zmiňovaný lineární čas, jímž se řídí celé lidské společenství. Podstata takovéhoto druhu času,
jakož i času cyklického, kterým je definováno například střídání ročních období, by nebyla
palčivá, pokud by nebyla zasazena do kontextu oněch prazvláštních podmínek planety Nula, která
je na fyzické úrovni tou nejzevnější zevnějšností vymístěné reality, v níž byl počat a na níž
také bude v posledním kroku ukončen negativní stav. Právě nesmírně omezující podmínky fyzické
reality, v jejichž rámci se odvíjí lidské příběhy, dávají času velkou moc, činící z lidských
tvorů otroky této veličiny, kterou lze sice s dostatkem znalostí a prostředků různě modifikovat,
ohýbat, natahovat a zkracovat (viz Einsteinova teorie relativity), avšak pro „obyčejné“
pozemšťany je nemožné, aby se nad čas jakkoli pozvedli. Někteří jedinci dokáží žít přítomností,
aniž by řešili vzdálenější budoucnost nebo žili dávno skončenou minulostí, ale i oni podléhají
toku času, který určuje příchod dílčích povinností, jako je třeba čas práce a odpočinku, čas
jídla a jeho trávení, čas odchodů z domova a návratů – zkrátka čas naplňování nějakých úkolů a
potřeb – hmotných, duševních, povinnostních, zážitkových i jiných. Když nejsou takové potřeby,
ať už je v jejich podstatě obsaženo spíše spektrum pozitivní, či spíše negativní, naplňovány,
vzniká u lidí různě koncipovaná deprivace. Lidé mají vštípenou nutnost své potřeby uspokojovat,
jsou tedy na jejich naplňování závislí, stejně jako jsou závislí na toku času, jenž lineárně
plyne „odněkud někam“ a dává rámec tomu, kdy přesně určitá potřeba vyvstane a za jakých okolností
se uskuteční, což vyplývá i ze samotné podstaty fungování těla a v něm probíhajících procesů
včetně procesu stárnutí, jenž je také svázán s plynutím lineárního času. Všechny potřeby – ty
naplněné i nenaplněné – jakož i veškeré uskutečněné události, nicméně vždy vycházejí z plánu
jedincovy duše, která si již před inkarnací do tohoto světa určila na základě svobodné volby,
jakými zkušenostmi si chce během pobytu v hrubohmotném těle projít a jaký charakter života chce
v jeho rámci poznat. Na tomto vytyčeném plánu závisí rovněž čas a okolnosti nejen samotných
objevujících se potřeb, ale závisí na něm i načasování okolností jednotlivých událostí. Proto se
nic neděje nikdy náhodně a beze smyslu.
Závislost na čase, podle nějž se lidská společnost na planetě Nula řídí, je něčím, co žene lidské
jedince k uskutečňování cílů, úkolů, povinností, ale též k naplňování zmiňovaných potřeb a rovněž
k poznávání zážitků a nabývání zkušeností, přičemž k tomuto uskutečňování dochází vždy v rámci
předepsaných pravidel negativního stavu. Kombinací specifické kosmické pozice planety Nula a
nejvíce omezujících těl v Multivesmíru, tedy lidských těl, která nemají takřka žádné možnosti a
schopnosti v porovnání s těly jiných bytostí, vzniká u lidí více či méně citelná závislost na
čase, jenž řídí fyzickou existenci pozemšťanů a nařizuje jim, kdy (v kolik hodin) mají něco
udělat. Čas na ně, přesněji na jejich tělo ovšem působí zrovna tak i bezděčně, neboť v souvislosti
s již zmiňovanými biologickými procesy mu určuje například čas únavy a samovolného (ale též
indukovaného) probuzení, čas potřeby uhasit žízeň, čas nutnosti zbavit se přebytků tekutin apod.
Stejně, jako se existence na planetě Nula řídí na fyzické úrovni zákony, směrnicemi, nařízeními,
normami atd., ukládající člověku, jakým způsobem má něco učinit, čas mu zase nařizuje, kdy
(v kolik hodin) to „něco“ má učinit, přičemž toto určení se děje v rámci časové linearity, kterou
nelze překročit, dokud se jedinec nachází v podmínkách hrubohmotné reality. Tím se podtrhuje
skutečnost, že ačkoli je život vždy duchovní fenomén závisející na duchovních faktorech, na nichž
v druhém kroku závisejí faktory duševní a teprve v posledním kroku i faktory fyzické, život na
planetě Nula je v důsledku své fabrikace Pseudotvůrci takovým typem existence, která je řízena
výhradně zevnějšnostmi dovedenými do extrému. Ukázkou toho je právě i něco takového, jako
existence hodin, které plynutí lineárního času lidem zprostředkovávají do více viditelné a snáze
uchopitelné podoby. To ovšem přispívá k tomu, že lidé jsou časem svazováni nejen v důsledku
vyskytování potřeb, které je nutno v určitém horizontu minut, hodin, dní, týdnů, měsíců a let
uspokojit či odstranit, ale že rovněž mají pocit nedostatku, nebo nadbytku času. Pozemšťané více
než kdokoli jiný ve Stvoření znají pocit, že nestíhají uskutečnit to či ono, že nejsou na určitém
místě v tu a onu dobu, anebo že naopak neví, co si se sebou samými mají počnout v důsledku
absence povinností, úkolů a podnětů k činnostem. Lidé tedy zažívají velmi často různě odstupňované
druhy frustrace vyplývající z dostatku, respektive nedostatku času. Život jim připadá buď příliš
krátký, nebo naopak dlouhý. Přestože život každého trvá přesně tak dlouho, kolik je dle plánu duše
potřeba, ani duchovně probuzené bytosti z pozitivního stavu a přímo vy, Moji spolupracovníci se
nevyhnete těmto a podobným pocitům, kdy cítíte, jako byste měli času nedostatek, či přebytek (týká
se častěji těch, kdo žijí sami a nemají tolik podnětů k vnější činnosti).
Vznik potřeb vychází z nedokonalosti lidského života na planetě Nula. Při fabrikaci hrubohmotných
těl jejich stvořitelé Pseudotvůrci zakomponovali do jejich genetického fondu různé druhy duševních
a fyzických potřeb, nezbytných i těch zbytných, které je nutné uspokojovat, nebo je eliminovat, či
je nutné jejich vzniku předcházet. Záleží na závažnosti a charakteru dané potřeby. Jejich
naplňování/odstraňování je v kontextu hrubohmotné reality předpokladem pro životní rovnováhu a
normální fungování jedince. Lidský život je na naplňování/odstraňování potřeb tedy velmi závislý.
V Pravém Stvoření neexistují potřeby, neboť pravá lidská i jakákoli jiná těla ode Mne, Pána Ježíše
Krista Boží Rodiny postrádají typické lidské ego, které potřeby generuje a snaží se je uspokojit.
Zároveň jsou dokonalá těla zbavena pozemšťanům známých biologických procesů, které produkují i
takové potřeby, jako je potřeba se zahřát či zchladit, potřeba se ostříhat, potřeba si vyčistit
zuby nebo se celkově umýt, potřeba protáhnout si svaly, potřeba vyjít na čerstvý vzduch apod.
Protože nová těla nemají nic takového, jako jsou plíce, střeva, žaludek, srdce ve smyslu svalového
orgánu pumpujícího krev, ani tyto hmotné schránky duše nemají takové „vymoženosti“, jako jsou
tělesné výměšky (například pot), nevznikají ani žádné potřeby, které je nutno
naplňovat/odstraňovat. V přírodních světech Pravého Stvoření není známo ani něco takového, jako je
pocit chladu či horka, pocit hladu nebo žízně, ani v něm není přítomen žádný jiný pocit, kvůli
němuž by bytost skončila v deprivaci v důsledku neuspokojení nějaké potřeby či v nějakém jiném
strastiplném rozpoložení. V Pravém Stvoření není místa pro jakýkoli diskomfort, což v úplném
měřítku platí především pro Nový Vesmír, kam vliv negativního stavu nesahá ani zprostředkovaně.
V Mojí Božské říši neexistují u žádné bytosti jakékoli potřeby, neboť potřeba vzniká vždy z
nedostatku něčeho. Tím něčím je Láska. Protože je v zóně vymístění nedostatek Lásky, vzniká
nedostatek i v dalších aspektech života obyvatel antivesmíru. Tento nedostatek je definován
potřebou, jejíž naplnění/odstranění je buď nevyhnutelné a životně nutné, nebo jde o potřebu
takového významu, která může být eliminována pouhou vůlí, a proto na jejím uspokojení, nebo
neuspokojení nezávisí normální fungování jedince. Potřeby se v míře větší i menší bytostem na
planetě Nula a jinde v antivesmíru daří naplňovat/odstraňovat v závislosti na jejich zvoleném
plánu duše a z toho vyplývající celkové pozici, kterou v rámci planety Nula a antivesmíru vůči
Mně zaujímají. Vzhledem k tomu, že v Pravém Stvoření je Lásky vždy dostatek pro zcela každou
sentientní entitu, nejsou v něm Mé bytosti sužovány ani žádnou potřebou, která by měla být
naplněna. Život v nebeském společenství pozitivního stavu je naplňující sám o sobě, ať už jeho
sebeuvědomělý nositel zastává jakoukoli úlohu a jakékoli poslání v rámci rozmanité Božské říše.
Mé věčné dcery i Mí věční synové zažívají v každém okamžiku dostatek všeho, co potřebují pro
spokojený, štěstím a překrásnými zážitky prostoupený život. Proto u nich nevznikají potřeby,
které by chtěli naplnit, neboť jsou naplněni vším, co je v každém okamžiku činí šťastnými,
neustále napájeni a vyživováni Láskou z nevyčerpatelného Zdroje. Neexistence potřeb neznamená,
že by bytosti snad měly ustrnout ve svém vývoji. Vzhledem k tomu, že každý jedinec je relativní,
má možnost zakoušet stále bohatší spektrum aspektů pozitivního stavu při neustálém přibližování
se Mně, Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině – a právě vzhledem ke své relativnosti je neustále
nenuceně motivován (sebemotivován) stoupat na spirále duchovní cesty. Jde o zcela přirozenou
touhu sentientních entit být Mi stále bližší. Tato touha nemá nic společného s potřebou, jejímž
prapůvodcem je vždy nedostatek Lásky. Té je v pravých realitách Multivesmíru ve skutečnosti
více než jen dostatek, jehož trvalé zachování je garantováno přímo Mnou. Čím blíže se Mi někdo
nachází, tím hlubší a po všech stránkách bohatší aspekty spokojenosti, štěstí, krásy, radosti a
všeobecného naplnění zažívá. V souvislosti s duchovním rozvojem každé bytosti se také rozšiřuje
multidimenzionalita jejího „pole působnosti“. Má se tím na mysli skutečnost, že je schopna
vnímat stále více aspektů svého osobního jsoucna a bytí, jakož i jsoucna a bytí ostatních bytostí
a potažmo celého Stvoření. V pozitivním stavu tedy neexistuje nic jako potřeba, která by se
musela naplňovat/odstraňovat, namísto toho v něm existuje pouze univerzální touha bytostí
spočívající v neustálém přibližování se Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině. Z této univerzální touhy
vyplývají veškeré ostatní tužby, které jsou v převážné většině na hony vzdálené tužbám pozemšťanů,
v nichž vždy alespoň do minimální míry figuruje vliv ega. Už jen fakt, že tužby lidí na planetě
Nula jsou uskutečňovány v rámci hrubohmotného těla se specifickými biologickými pochody včetně
přidruženého vlivu zfabrikované nervové soustavy, vtiskává to tužbám pozemšťanů určitý typicky
lidský ráz. Pokud však někdo danou tužbu vysílá s čistým a dobrým úmyslem a v souladu s povahou
pozitivního stavu, a zároveň se na dosažení své tužby nikterak neupíná, nelpí na ní a nechává jí
volný průběh, přičemž je ochoten a schopen se jí vzdát, pokud pozná, že její uskutečnění není v
plánu jeho duše, pak to znamená, že onen minimální vliv ega nikterak nezasahuje do jedincova
čistého srdce a dobrých úmyslů a rovněž nijak nepošpiňuje integritu jeho duševní a duchovní
podstaty. Do větší či menší míry typickou pozemskou lidskostí ovlivněná tužba tedy není vůbec
nijak na škodu, pokud jsou jejím motivem pozitivní faktory.
Tužby sentientních entit v pravém Stvoření, vyplývající z výše uvedené univerzální touhy
přibližovat se Pánu Ježíši Kristu Boží Rodině, jsou natolik rozmanité, kolik je v celém univerzu
bytostí. Každá z nich je osobitá, individuální a zároveň je přínosná jak jednotlivci, tak
prospěšná i celému Stvoření. Vzhledem k tomu, že vyslání určité tužby je vždy motivováno čistě
pozitivními faktory, a poněvadž je duch vždy uveden do plného souladu se svou duší a ta zase
funguje v plném souladu se svým tělem, setkává se projev určité tužby vždy s pozitivním výsledkem
nebo odezvou, obdobně, jako se s pozitivním výsledkem nebo odezvou setkává každý krok, který daná
bytost uskuteční. Vztahy mezi bytostmi jsou založeny na maximální úctě, otevřenosti a vřelosti,
proto v jejich interagování nevzniká žádný druh negativních emocí a pocitů. To neznamená, že mají
k sobě všichni stejně blízko. Vlivem relativnosti každého obyvatele Stvoření je jasné, že stupeň
blízkosti či vzdálenosti je určován druhem vztahu mezi sentientními entitami, účelem jejich
vzájemného působení, míry jejich interakce a charakterem zážitků, jež mezi nimi vytvářejí různý
stupeň pout. To vše vyplývá z jejich pozice, jakou v Multivesmíru zastávají, a tedy z jejich
stupně duchovní vyspělosti a vytyčeného plánu duše.
Zatímco vzniku potřeb v pozitivním stavu je zamezeno dostatkem Lásky, výskytu tužeb je umožněno
rozkvétat do nejskvostnějších podob díky univerzální touze přibližovat se Pánu Ježíši Kristu Boží
Rodině, která je do každé bytosti v souladu s její pravou přirozeností a svobodnou volbou vštípena
už při jejím vzniku. A co je pro zopakování a doplnění důležité zmínit, tyto tužby se dějí vždy v
naprostém souladu s jedincovým srdcem a nijak neodporují jeho čistě láskyplnému věčnému Já, ani
nejsou v rozporu s plánem jeho duše, jelikož v pravém Stvoření neexistují žádné nevědomé procesy.
V pozitivním stavu každý ví, na rozdíl od planety Nula a zóny vymístění, co je plánem jeho duše.
Jedincovy tužby navíc nijak nekolidují s plánem duší ostatních bytostí a nekříží se s jejich
vlastními preferencemi. Tyto tužby ostatní bytosti ani nijak neobtěžují, naopak jsou pro ně vždy
vítaným, různě intenzivním a rozličně koncipovaným obohacením, stejně jako je pro ně obohacením
i samotná přítomnost dané sentientní entity, která s nimi vejde do interakce. V Božské říši se
nemůže stát, že by přítomnost jedné bytosti vadila druhé bytosti, či že by snad byla touto
přítomností pohoršována. Negativní reakce a pocity nemají v pozitivním stavu žádného místa.
A jak je to s vnímáním samotného času ve fyzických světech pravého Stvoření? Nic takového, jako
jsou hodiny, kalendáře, dělení na dny, měsíce a roky, v pozitivním stavu nenajdete. Na plynutí
času je na Nové Zemi a jiných planetách pohlíženo zcela jinak. Čas není určujícím faktorem
fungování pravé lidské společnosti, ani se jeho během neřídí. Taktéž se společnost neřídí žádnou
složitou legislativou, jak je tomu na planetě Nula. Jedinými zákony jsou ty, které jsou v souladu
s Láskou a jež jsou „vepsány“ do nitra každé bytosti, které jejich dodržování díky přijímání Mojí
Nové a Nejnovější Boží Přirozenosti ctí zcela přirozeným a nenuceným způsobem. Časem, jenž funguje
ve fyzických světech pozitivního stavu v harmonickém souladu s Láskou, nejsou sentientní entity
nijak svazovány. Z uvedených informací vyplývá, že přístup k času a časovosti se v Pravém Stvoření
velmi zásadně liší od přístupu, který vůči němu zastávají obyvatelé světa, který není ode Mne.
Fenomén času jsem vám popsal spíše abstraktně, v čemž je ale záměr, protože dokud jste v
hrubohmotných tělech, nelze prostřednictvím vám známé logiky více uchopit tuto problematiku, kterou
musíte zkušenostně prožít, abyste se s ní plně identifikovali. Vše pochopíte, až záležitosti, o
nichž je řeč, poznáte na vlastní kůži. Máte se na co těšit.
S Láskou
PÁN JEŽÍŠ KRISTUS BOŽÍ RODINA | 22. 11. 2022
ÚVOD | DUCHOVNO | KONTAKTY | MAPOVÁNÍ STRÁNKY | ZPĚT