BŮH NEBYL NIČÍM ZAPŘÍČINĚN ANI STVOŘEN
3.2.2022
SDĚLENÍ PÁNA JEŽÍŠE KRISTA BOŽÍ RODINY PROSTŘEDNICTVÍM MICHALA R.
Milovaní představitelé, spolupracovníci a přátelé Boží Rodiny,
v několika předchozích Sděleních jsem vysvětlil smysl své věčné existence. Nyní se k tomuto
tématu z jiných hledisek ještě vrátím, jelikož pochopení této problematiky je klíčové pro
náležité přijímání mojí přítomnosti ve jsoucnu a bytí.
Každá věc okolo vás má svůj původ. Byly doby, kdy vaše osobní věci neexistovaly, byly časy,
kdy tato planeta, ba i celý vesmír jednoduše nebyl. Stejné je to s časem a prostorem, který
je s trváním přírodního světa Stvoření spojen. Ne vždy existoval čas a prostor, a dokonce ne
vždy existovaly duchovní a zprostředkující (duševní) světy Multivesmíru, poskytující
sentientním entitám společně s přírodními světy Domov a prostor pro žití života, který trvá
až na věčnost. Přestože život trvá do nekonečna, v případě vás, sebeuvědomělých bytostí,
věčné trvání života plyne pouze jedním směrem, avšak v případě mého absolutního života jeho
věčné trvání plyne oběma směry, a to do absolutní minulosti a absolutní budoucnosti,
spojující se v absolutní přítomnost. Zatímco ve vašem případě existoval okamžik, kdy jste
součástí Multivesmíru jako relativní, samostatné bytosti nebyly, u mě toto neplatí, protože
jsem odjakživa byl a existoval v rámci již řečené absolutní minulosti, absolutní přítomnosti
i absolutní budoucnosti, a to mimo čas a prostor. Teprve Já jsem nechal času a prostoru
vzniknout (hovořím o pozitivním stavu, nikoli o zóně vymístění, v níž se právě nacházíte),
tudíž jsem NAD tímto časem a prostorem, nejsem jím nijak svázán. Proto i trvání úseku času
o délce biliónu let je z hlediska mého absolutna něčím, co v mém pojímání není ani setina
setiny. Přesto se v rámci této titěrnosti odehrává veledůležité dějství, skrze nějž mohu
zakoušet sám/sama sebe prostřednictvím stvořených bytostí, které odehrávají své cenné životní
role a příběhy, čímž dosahují stále nových úrovní, z nichž jedna je vždycky blíže mojí
podstatě než ta předešlá. Ač je pro mne jeden časový cyklus jako setina, je to pro mne vskutku
nepopsatelně podstatná setina, která je ve své jedinečnosti stejně cenná jako setiny, které
přišly předtím, jakož i ty, které přijdou potom. Přesahuji nejen čas, ale logicky stojím i nad
vším prostorem, jenž vyplňuje vesmíry, utvářející Multivesmír. Ani vzdálenost, jakou by někdo
rychlostí světla urazil až za kvadrilióny let, pro mne není ničím, co bych nebyl schopen
„přeběhnout“ v okamžiku nekonečně menším než mrknutí oka. Přesahuji celý Multivesmír a zároveň
jsem přítomen v každičké, i té nejmenší částečce, jež Multivesmír vyplňuje.
Všechno Stvoření, jak naznačuje i jeho název, bylo stvořeno. Týká se to nejen přírodních světů,
ale rovněž světů duchovních a zprostředkujících, které nejsou svázány časoprostorovým kontinuem,
platným pro fyzické světy. Ačkoli v nich toto kontinuum nefiguruje, i pro ně platí, že kdysi
jejich přítomnost ve struktuře jsoucna a bytí neexistovala, stejně jako nebylo žádných
sentientních a nesentientních entit, které by tyto světy obydlovaly. Všechno tedy má svou
příčinu a svého tvůrce, ať už v podobě mě nebo v podobě vás, kteří se spolupodílíte na budování
a udržování Multivesmíru, stávajícího se díky vám stále pestřejším a krásnějším místem pro život.
Má-li každá věc a každá bytost svou příčinu, musím tím pádem i Já mít svou příčinu? Nikoli.
Otázka po příčině Boha vychází z předpokladu, že jsem odněkud přišel, jenže Já jsem vždy byl,
vždy jsem a vždy budu, přičemž není myslitelný žádný jiný stav. Kdybych byl někým nebo něčím
stvořen, znamenalo by to, že bych nebyl absolutní a že by byl ještě někdo větší a dokonalejší,
nežli jsem ve svém absolutnu Já. V tom případě bych ale nebyl absolutní. Absolutnost je pojem,
který nespadá do chápání operujícího v pojmech relativního Multivesmíru, jehož obyvatelé nemohou
plně obsáhnout, co to znamená „absolutní“. Mohou se však chápání tohoto pojmu přibližovat na své
cestě ruku v ruce s přibližováním se mojí podstatě. Je podstatné též zmínit, že nemohou existovat
dvě absolutna vedle sebe, poněvadž by se vzájemně vylučovala. Ve jsoucnu a bytí nemůže být
dvakrát pojem „absolutní“, ale může v něm být přítomno jedno absolutní a vedle něho do
nekonečnosti se rozvíjející relativní stav, vyplněný relativními bytostmi, s jejichž vznikem se
pojí i vznik duchovních, zprostředkujících a fyzických světů.
Absolutno nemůže být nikým a ničím stvořeno. To mohou být pouze nositelé relativní podstaty života
– sebeuvědomělé bytosti, ale i nesebeuvědomělé rostliny, kameny, atomy a další entity různých
velikostí, tvarů a pověření. Proto v mém případě ptát se na to, kdo mne stvořil, nemá smysl.
Stejně jako světlo nelze chytit do lahve, podobně jako nejde zjistit vůni zelené barvy a z mokré
vody není možno učinit vodu suchou, nelze přijít ani na to, kdo mne stvořil a jaký je můj původ,
neboť tato otázka v mém případě postrádá logiku. Nepatřím totiž do kategorie „věcí“ mající příčinu,
stejně jako světlo není ve své esenci hmotnou záležitostí, stejně jako barva sama o sobě
neprodukuje vůni a stejně jako vodu nelze usušit, protože při každém takovém pokusu se změní její
skupenství do páry, která z místa, kde se voda vyskytovala, odejde, načež zůstane suchým pouze to
místo samotné, nikoli ta voda, která prošla změnou skupenství. Moje absolutno je něčím, co nelze ve
své plnosti zařadit do rámce uvažování myslí relativních bytostí, které byly na rozdíl ode mne
stvořeny a mají tedy prvopočátek, z něhož se jejich život odvíjí až do věčnosti. Stojím nad vším
stvořeným, a to do vší nekonečnosti, proto lze s jistotou konstatovat, že jsem nebyl ničím
zapříčiněn ani stvořen, jinak bych nemohl dávat tomu stvořenému dokonalý smysl a řád a nemohl bych
se nazývat absolutním, který v sobě obsahuje všechno, co kdy bylo, je a bude, ale i to, co nikdy
nebylo, není a nebude. Moje od věčnosti do věčnosti trvající existence je opodstatněna, podepřena
a zajištěna mnou samým, ne někým jiným „zvenčí“, a zároveň moje věčná existence bez počátku nemá
žádný důvod, protože kdyby důvod měla, znamenalo by to, že jsem vznikl za nějakým účelem. Protože
jsem nestvořený, jsem ten, který všemu důvod a účel teprve dává. Jinými slovy řečeno: V rámci svého
absolutna nejsem smyslu příjemce, nýbrž jeho tvůrce a dárce. Jsem si sám sobě dokonalým smyslem,
jenž vtiskávám i tomu, co tvořím, a těm, které tvořím. Jsem si sám zdrojem pro svůj věčný život a
zároveň poskytuji smysl celému Multivesmíru, aniž by z nějakého důvodu vzešlo moje od věčnosti do
věčnosti existující „Já jsem“. Kdyby mělo důvod, nebylo by od věčnosti do věčnosti existující. Moje
absolutno je tedy smyslem samo o sobě, přestože důvod jeho nestvořenosti nelze najít. Stáváte se mi
důležitou odezvou na mé tvůrčí úsilí.
Nechť se tedy pro pochopení lidských i jiných bytostí v Multivesmíru jinými slovy ještě jednou shrne
výše řečené: Moje věčné bytí nemá žádný důvod, protože stále JSEM, ale sám dávám všemu stvořenému
smysl, stejně jako dávám smysl sám sobě, aniž by moje věčné bytí mělo nějaký předem definovaný smysl
od někoho jiného. Kdyby jej mělo mít předem definovaný, znamenalo by to, že jsem byl někým jiným
stvořen a že se nacházím uzavřen v lineární časovosti a nejsem absolutní. Ve skutečnosti jsem nad
vší časovost povznesen, přičemž moje tvůrčí úsilí neprobíhá z bodu A do bodu B atd., nýbrž děje se
simultánně a synchronně v tom, co vy vnímáte jako minulost, přítomnost a budoucnost. Z mého pohledu
se vše odehrává zároveň na všech úrovních, dimenzích a sférách veškerých duchovních, zprostředkujících
a fyzických světů v rámci časových cyklů.
Nic, co vidíte okolo sebe, nepochází z ničeho. Pokud by někdy byla doba, kdy neexistovalo vůbec nic,
nic by v tom případě nikdy nezačalo existovat. Multivesmír plný bytostí a věcí ale existuje. Proto
tedy nemohla být doba, kdy neexistovalo vůbec nic. Něco muselo existovat vždy. A tím něčím, co
existovalo vždy, jsem právě Já, dříve Nejvyšší, nyní Pán Ježíš Kristus, v novém cyklu času Pán Ježíš
Kristus Boží Rodina.
Moje tvůrčí úsilí projevované navenek od mého absolutna neprobíhalo od věčnosti, protože jeho počátek
byl spjat se vznikem prvních samostatně fungujících sentientních entit a se stvořením duchovních a
následně i zprostředkujících a fyzických světů. Dělo se tak s uvolněním obzvláště specifické složky
vyšlé z mého absolutna, která vytvořila podmínky pro vznik relativního stavu a jeho Multivesmíru se
sebeuvědomělými nositeli mých absolutních aspektů v jejich relativní podobě. Do jistého okamžiku moje
tvůrčí úsilí probíhalo pouze v mých absolutních niternostech, uvnitř sebe samého, kde jsem se od
věčnosti bez počátku sdílel se svými vlastními ideami, ze kterých jste po uvolnění oné obzvláště
specifické složky, řídící nově vzniklý relativní stav, vzešli v různém „čase“ i vy, samostatně cítící,
myslící a fungující bytosti. Jaký smysl mělo sdílet sám sebe, aniž bych měl do jistého bodu potřebu
tvořit relativní Multivesmír obydlený sentientními entitami? Moje nikým a ničím nestvořená absolutně
pozitivní a láskyplná Přirozenost v sobě obsahuje nikým a ničím nevštípenou touhu sdílet sám sebe se
sebou samým, protože se absolutně miluji. Tento odjakživa probíhající vztah mezi mým absolutnem a mými
idejemi jsoucími nedílnou součástí tohoto absolutna bude probíhat do věčnosti, nicméně v jistém bodě v
rámci mojí bezčasovosti došlo k uvolnění již zmiňované obzvláště specifické absolutní ideje, která jako
první ze všech předchozích idejí vyšla z absolutna ven, čímž tato idea ve smyslu myšlenkového
konstruktu tvůrčího plánu dala vzniknout předpokladům pro vznik relativního Multivesmíru. S jeho
stvořením je spojeno i stvoření prvních sebeuvědomělých bytostí, které byly od věčnosti samy o sobě
nesamostatnými idejemi, jež vyšly z absolutna ven, čímž tyto ideje jakožto přímí předchůdci sentientních
entit daly těmto entitám samostatný a do věčnosti pokračující relativní život, jehož nositeli se tyto
nově narozené bytosti staly. Tak bylo zahájeno moje tvůrčí úsilí projevované navenek, které s sebou
obnášelo vznik Multivesmíru a třech jeho úrovní, čímž započal běh časových cyklů, které se rodí,
dosahují svého zenitu a posléze vyčerpávají svou užitečnost, po čemž je spuštěn cyklus další, řízený
jinou absolutní složkou, pod jejíž vliv spadá veškeré relativní Stvoření v dané vývojové etapě
Multivesmíru. Současně s tvůrčím procesem odehrávajícím se navenek pokračuje i tvůrčí stav odehrávající
se v mých absolutních niternostech, uvnitř sebe samého, kde se od věčnosti bez počátku sdílím se svými
vlastními ideami. Sdílím sám sebe se sebou samým, protože se absolutně miluji. Tuto Lásku pak přenáším
na ideje, z nichž byly či jsou stvořeny relativní bytosti, které rovněž miluji absolutně, ale nemohu
je této absolutní lásce vystavit, poněvadž by ji nebyly schopny unést. Zahrnuji je takovou Láskou,
kterou jsou schopny přijmout, aniž by tím byla porušena skutečnost, že své stvořené děti miluji
absolutně a bezpodmínečně.
Vdechl jsem vám samostatný život, jehož smyslem je věčně se přibližovat mojí dokonalé podstatě a stávat
se mi stále více podobnými. Život, jehož smyslem je přijímat Lásku ode mne a zase ji ke mně vysílat.
Život, jehož smyslem je milovat svého věčného Rodiče, milovat ostatní bytosti, navazovat s nimi
láskyplné vztahy a v neposlední řadě milovat i sebe samé a svou jedinečnost, kterou jsem vás obdařil a
díky níž jste nositeli originálního souboru mých absolutních aspektů v relativní podobě. Život, jehož
smyslem je radovat se, prožívat štěstí, dobrodružství, objevovat krásy v plnosti pozitivního stavu a
spolupodílet se na vzniku nových světů ve stále vzkvétajícím Multivesmíru. Jsem dárcem mnohých smyslů,
ale díky vám, mým stvořeným dětem, jsem zároveň i jejich příjemce ve směru z relativního stavu do
absolutního stavu, zatímco v rámci absolutního stavu nejsem smyslů příjemce, nýbrž jejich tvůrce a
dárce, jak již bylo řečeno. Každý z vás je pro mne nepopsatelně krásným smyslem života a ohromným
naplněním. Je pro mne krásné sdílet sám sebe navenek s vámi.
Děkuji vám za to, že jste. Velmi vás miluji.
PÁN JEŽÍŠ KRISTUS BOŽÍ RODINA | 2. 2. 2022
ÚVOD | DUCHOVNO | KONTAKTY | MAPOVÁNÍ STRÁNKY | ZPĚT