VÝPOVĚĎ – PŘEKLAD

23.3.2020

SVĚT KOLEM NÁS

Jsem vedoucí čínský vojenský zpravodajský důstojník a znám pravdu o vypuknutí koronaviru. Je to mnohem horší, než vám říkají média.

Jsem čínský občan ve Wu-chanu, který zastává – nebo možná okupuje – vysoce postavenou pozici ve vojenském zpravodajství. Jsem také členem Komunistické strany Číny. Jako vedoucí úředník blízký nejvyššímu vedení strany mám přístup k velkému množství utajovaných informací a jsem zapojen do mnoha přísně tajných vládních projektů. Mám doktorát z přední univerzity v západní zemi, a proto jsem schopen napsat svůj příspěvek na internetu v angličtině.

Mám informace, o kterých si myslím, že by mohly vést ke svržení mé vlády. Je to také důležité pro miliardy lidí mimo Čínu, z nichž všichni jsou nyní v existenciálním nebezpečí.

Nepřekvapí vás, když uslyšíte, že kdyby byla odhalena moje identita, můj život by byl ve vážném nebezpečí, stejně jako život mé ženy a mého syna. Žádám vás, abyste respektovali skutečnost, že jsem z tohoto účtu odstranil všechna fakta, která by usnadnila moji identifikaci.

Nyní budete obeznámeni s nedávným ohniskem 2019-nCoV, také známým jako NCP, nebo jednoduše „koronavirus“. Uslyšíte, že má původ ve Wu-chanu, průmyslovém městě v Číně, a že pocházel ze zvířete – s největší pravděpodobností netopýra nebo luskouna – které bylo prodáno na divokém trhu se zvířaty. Bude vám řečeno, že jde o chřipkové onemocnění, které může ve vážných případech způsobit zápal plic, respirační selhání a smrt. Nakonec jste možná slyšeli, že ačkoli je nemoc vysoce infekční, je nebezpečná pouze pro seniory nebo pro ty, kteří mají oslabený imunitní systém. Oficiální míra úmrtnosti je přibližně 2%.

To vše je spousta lží, které si čínský stát vymyslel s tichou podporou deep state USA a jeho přátel v Evropské unii, Rusku a Austrálii a šířil je poslušnými médii ve všech těchto zemích.

Dovolte mi začít tím, že vám řeknu, že svět nefunguje tak, jak si myslíte. Ačkoli země jako USA a Čína soupeří o globální dominanci, tato konkurence je omezena na určité vymezené oblasti. Ve většině případů se tyto dvě země více zajímají o spolupráci, aby mohly ostatním konkurenčním zemím zabránit v získávání větší moci. Rovněž mají společný zájem na tom, aby si udržely skutečnou moc z rukou jejich „obyčejných“ občanů. Za tímto účelem mají mnoho různých mechanismů, kterými ovládají drtivou většinu svých mediálních výstupů. Obzvláště Američané zdokonalili umění vytváření vymyšlených „dělení“ mezi jejich dvěma hlavními politickými stranami, jejichž cílem je skrýt skutečnost, že obě slouží stejným pánům.

Ty samé národy také disponují technologií, která je mnohem vyspělejší, než si dokážete představit, a která je před veřejností pečlivě skryta. Zahrnuje pokročilou umělou inteligenci schopnou podkopávat a rozhodovat o jakýchkoli volbách na světě; biologické a chemické látky, které dokážou v děsivé míře manipulovat a řídit vzorce myšlení a chování občanů; vysoce sofistikované manipulační metody využívající hypnotické praktiky zcela neznámé veřejnosti; a další věci, kterými se nyní nebudu zabývat. Chci říci, že velké národy si zas tolik nekonkurují, ale že spolu spolupracují. Jejich nejdůležitějším cílem je chránit skutečné fungování světa před „nezasvěcenou“ veřejností.

Uvedu vám pouze jeden příklad, ve skutečnosti neexistují jaderné zbraně nikde na světě. USA a Sovětský s vaz je všechny zničily v 70. letech, stejně jako jejich satelitní státy. Všichni si uvědomili, že tyto zbraně nelze použít bez zničení celého světa, takže je nepotřebují; ale předstíráním, že je stále mají, dokázali velcí hráči udržet nejaderné mocnosti na uzdě.

Dovolte mi vrátit se k viru.

V loňském roce v Hongkongu vypukly rozsáhlé protivládní protesty. Stálý výbor Komunistické strany Číny to považoval za vážné ohrožení integrity a stability vlasti. Vlády USA i EU věděly, že Číňané tajně pracují na biologickém agensu, který měl demonstranty učinit poddajnými a poslušnými. Aniž bych zacházel do detailů, pracoval jsem na tom projektu. Snažili jsme se vyvinout nějaký druh postřiku, který by mohl být rozptýlen z vrtulníků nebo dronů a který by vedl k mentální retardaci a změnám chování.

Protože je Hongkong jedním z nejotevřenějších a mezinárodních měst na světě, strana se přirozeně rozhodla, že je příliš riskantní vypustit tento agens v Hongkongu, aniž by jej nejprve neotestovala. K tomu potřebovala velké množství lidských morčat. Za tímto účelem byly identifikovány dvě skupiny.

Nejprve jsme v provincii Xinjiang shromáždili velké množství takzvaných „islámských radikálů“ a odvezli jsme je tam, co jsme nazvali „výcvikové tábory“. Tyto tábory jsme už několik let využívali k experimentům na lidech, ale protesty v Hongkongu znamenaly, že jsme své úsilí zdvojnásobili. Vystavili jsme vězně různým „alfa“ experimentálním agensům. Protože tyto byly bez zápachu a neviditelné, subjekty si neuvědomovaly, že se účastní lékařských experimentů. Výsledné vysoké míry rakoviny, předčasné demence, sebevražedné deprese a smrti selháním orgánů mohly být snadno utajeny, protože tábory se nacházejí ve velmi odlehlých částech naší vlasti.

Jakmile počáteční experimenty poskytly „beta“ agens, byl tento transportován do provincie Hubei, kde byl nasazen ve speciálním vojenském testovacím zařízení mimo město Wu-chan. Nebylo to ani zvlášť dobře udržované tajemství: existence tohoto zařízení byla uvedena v mezinárodních zprávách. I skutečnost, že se nachází v blízkosti trhu s divokými zvířaty, je dobře známa.

Do té doby již náš prezident zavedl systém „sociálního kreditu“, který nám umožnil identifikovat v naší společnosti neloajální, kontrarevoluční a buržoazní prvky. S využitím skóre sociálních kreditů – které jsou pořízeny z online aktivit, chování při nakupování na internetu a zpráv od informátorů v občanské společnosti – jsme vybrali některé z nejhorších pachatelů. Mezi ně patřili právníci a aktivisté v oblasti lidských práv, křesťané, homosexuálové, umělci, intelektuálové, lidé, kteří mluví cizími jazyky, a další nežádoucí osoby.

Jakmile byli tito problémoví jedinci shromážděni a umístěni do testovacího zařízení, vystavili jsme je agensu, který je biochemické povahy a šíří se v neviditelném aerosolu, podobnému některým virům. Počáteční výsledky byly povzbudivé, protože jsme zaznamenali výrazný kognitivní pokles a redukci duševního zdraví. Naše nežádoucí osoby se v podstatě staly mírně mentálně postiženými, což je přesně ten účinek, jehož jsme chtěli dosáhnout, aby se uklidnila vzpurná populace Hongkongu.

Bohužel se rychle ukázalo, že agens měl také další účinky. Asi týden po vzniku retardace se u našich jedinců vyvinula velká úzkost a záchvaty paniky. Nakonec se vyvinuly příznaky podobné jako u paranoidních schizofreniků. V tu chvíli jejich těla začala rapidně chátrat. To vyvolalo masivní vnitřní krvácení; stěny jejich tepen zmizely; krváceli z očí a otvorů, a jejich tkáň se rozkládala.

Abych to řekl přímějším západním způsobem, začali se rozpouštět.

Ke smrti obvykle došlo v důsledku selhání více orgánů. Tomu předcházelo nejméně pět dní krutého utrpení, které nemohlo zmírnit ani léky proti bolesti. V tuto chvíli jsem poprvé porušil náš protokol: jeden subjekt, starší dáma, která zveřejnila pomlouvačné karikatury našeho prezidenta, mě prosila o smrt s takovou naléhavostí, že jsem ji litoval a zastřelil. Byl jsem pokárán, ale naštěstí stížnost byla stažena, když jsem souhlasil s úhradou nákladů za kulku. Přísahal jsem, že už nikdy nebudu projevovat takové zbytečné emoce.

Usoudili jsme, že náš agens je nepoužitelný. Pro naše účely byl příliš ničivý. Chtěli jsme, aby se nám obyvatelstvo Hongkongu podrobilo; nechtěli jsme jej vyhladit.

Naši američtí přátelé se přirozeně zajímali o naši práci a požádali nás o vzorek pro vlastní výzkumné a testovací účely. Naznačili, že ho chtějí použít k vyřešení určitých obtíží ve Venezuele. Normálně bychom souhlasili, protože s CIA udržujeme přátelské vztahy, ale vzhledem k extrémně toxické povaze agensu jsme odmítli.

Jak se ukázalo, byla to vážná chyba. CIA byla přesvědčena, že jsme vyvinuli něco velmi mocného a chtěli jsme si to nechat pro sebe. Jednomu z našich vědců nabídli spoustu peněz. Pošetile souhlasil, že jim prodá vzorek. Našli jsme jej právě včas při předání a pokusili jsme se to zastavit. V následné přestřelce – neobtěžujte se to hledat ve zprávách, nebylo to nikdy nikde hlášeno – bylo zabito několik desítek lidí.

Ještě důležitější však je, že agens unikl.

K přestřelce došlo na trhu s divokými zvířaty, které bylo ohlášeno jako místo přenosu „ze zvířete na člověka“, kde vzniklo ohnisko nákazy. Ale samozřejmě k takovému přenosu nikdy nedošlo; bylo to místo, kde měla CIA obdržet zapečetěnou ampuli obsahující agens. Ampule se rozbila, když ji upustil zrádce, který souhlasil s jejím prodejem Američanům.

Teď už chápu, že budete skeptičtí. Pokud jsem opravdu tím, kdo říkám, že jsem, proč bych měl sdílet tyto informace na internetu? Ujišťuji vás, že nejsem přítelem západního systému vládnutí. Miluji svou vlast a jsem loajální ke komunistické straně. Ta vyzvedla stovky milionů mých krajanů z bídy a chudoby. Jsem však také člověk a mám svědomí.

A co je nejdůležitější, mám manželku a syna.

Jakmile jsme si uvědomili, že agens unikl a začal se šířit, pohotově jsme celý Wu-chan uzavřeli. Byl jsem jedním z těch, kdo měl za úkol zvládnout důsledek kontaminace. Samozřejmě jsme nemohli udržet takové obrovské tajemství bez povšimnutí, a tak jsme se rozhodli nařídit našim státním sdělovacím prostředkům, aby hlásily, že ve Wu-chanu vypukl „koronavirus“.

Ve skutečnosti samozřejmě neexistuje žádný „koronavirus“. Bylo to všechno vymyšleno.

Byl to jeden z mých kolegů, kdo přišel s geniální myšlenkou předstírat, že lidé s běžnou chřipkou trpěli koronavirem. To nám umožnilo skrýt skutečnou povahu nemoci. Vysvětlím to.

V současné době je v Číně chřipková sezóna. Když jsme si uvědomili, že už nemůžeme ovládat šíření agensu, poslali jsme naše muže do všech nemocnic a nařídili všem lékařům, aby diagnostikovali každý případ běžné chřipky jako „koronavirus“. Přišli jsme s novým označením – 2019-nCoV – a rozdali jsme „informační letáky“, které popisovaly tuto vymyšlenou nemoc.

Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo, že u desítek tisíc jedinců, kteří prostě trpěli nachlazením nebo chřipkou, bylo nyní diagnostikováno, že mají záhadný koronavirus, který, i když infekční, nebyl zas tak často smrtelný. Zatímco to veřejnost vyděsilo, nám to umožnilo vyprávět příběh, že nemoc nebyla tak smrtící; to nám také poskytlo čas na přípravu na katastrofu, která určitě přijde uvalením blokády na Wu-chan a další města v provincii Hubei.

Ve zprávách jste to neslyšeli – a vzhledem k velikosti Wu-chanu, s jeho populací 11 milionů, to není známo ani mnoha obyvatelům – ale během několika dnů bylo infikováno tisíce a tisíce lidí a zanedlouho trpěli mučivou smrtí, kterou jsem již popsal. Během jednoho týdne bylo tolik mrtvol, že jsme nevěděli, co s nimi dělat, a tak jsme přikázali přeživším vězňům, kteří seděli za sociální kredity, aby těla odvezli na venkov a pochovali je v hromadných hrobech. Ale bylo velmi obtížné udržet tuto aktivitu v tajnosti, nestíhali jsme držet krok, protože bylo tolik mrtvol. Vytvořili jsme příběh, že pět milionů obyvatel „uprchlo“ z Wu-chanu. Ve skutečnosti samozřejmě mnoho z těchto lidí zemřelo na agens.

Nepřetržitě jsem pracoval a pomáhal s tímto maskováním. Když si teď vzpomenu na své činy, cítím velkou hanbu. V té době jsem ale stále věřil, že bojuji za svou vlast a že vládnutí strany bylo správné a spravedlivé. Ale hluboko uvnitř jsem už začal pochybovat.

Moje víra ve stranu byla otřesena ještě hlouběji, když jsem se dozvěděl, co se stalo s Dr. Li Wenliangem. Byl jedním z mála lékařů, kteří odmítali falešně diagnostikovat pacienty s chřipkou jako „koronavirus“. Za trest byl poslán, aby pomáhal dopravovat mrtvá těla do hromadných hrobů. Očekávalo se, že bude nakažen agensem a zemře mučivou smrtí, ale k našemu velkému překvapení se nemocí nenakazil.

Samozřejmě jste si přečetli, že zemřel na „koronavirus“. Byli jste špatně informováni. Strážník lidové ozbrojené policie mu dal injekci směsi heroinu a rtuti, která způsobila, že se jeho plíce smrštily.

Když jsem se o tom dozvěděl, znejistěl jsem, zda dělám správnou věc. I když věřím, že je vhodné, aby vláda vládla tvrdou rukou, nemyslím si však, že bylo správné zabít doktora Li. Byl to soucitný a laskavý muž a staral se o své pacienty. Jak může naše vlast nemít prospěch z takového lékaře?

Sdílel jsem své obavy s manželkou, ale ona mě přesvědčila, že bych svým nadřízeným neměl nic říkat. Řekla, že by to bylo příliš nebezpečné; že oni oceňují loajalitu nade vše ostatní; a že bych měl potíže, jen co bych přiznal své pochybnosti o jejich postupech. Také poukázala na to, že jsme měli prospěch z přednostního lékařského zacházení. Jako vyšší úředníci jsme pravidelně dostávali vysoce sofistikované „hazmat“ masky (Hazardous Materials Mask – pozn. překl.), které jsou jedinou známou technologií, jež je schopna zabránit infekci. Prosila mě, abych myslel na našeho syna, který je ještě malý. Kdybych mluvil a byl bych chycen, naše životy by byly ohroženy.

Přibližně ve stejnou dobu se ukázalo, že agens je zcela mimo naši kontrolu. Šíří se jako požár po celé provincii Hubei i mimo ni, infikuje desítky milionů a způsobuje všem smrt.

Chápu, že tomu, co jsem právě sdělil, je těžké uvěřit, protože vám bylo řečeno, že došlo pouze k asi 50 000 infekcím a mnohem méně úmrtí. Ale to jsou chřipkové infekce, které byly falešně vydávány za neexistující „koronavirus“. Agens je mnohem, mnohem více nakažlivější než tento, a jeho úmrtnost, na rozdíl od „koronaviru“, není 2%.

Nikoliv, jeho úmrtnost je 100%. Nikdo se z toho nevyléčí. Každý, kdo se nakazí, zemře.

A nakazí se spousta lidí.

Provincie Hubei leží v troskách. Různá cestovní omezení a blokády, která byla uložena, nebyla vytvořena, aby zastavila šíření agensu – žádné z nich jej nemůže zastavit, žádná embarga, žádné obličejové masky nebo dezinfekční prostředky na ruce – ale zabránila těm, kdo přežili, aby viděli katastrofu na své vlastní oči.

Jsem součástí největší kamufláže v lidských dějinách: skrývání smrtí desítek milionů. Velmi brzy nebude provincie Hubei víc než obří márnice, a pravda vyjde najevo.

Pro mě zlom nastal, když strana začala šířit ještě další lež, a ta lež byla příliš strašná na to, abych ji akceptoval. Možná jste slyšeli, že Čína ve Wu-chanu vybudovala novou nemocnici s názvem Huoshenshan, aby poskytla infikovaným pacientům další karanténní a izolační zařízení. Možná jste slyšeli, že ji postavili za pouhých deset dní.

To je také lež.

Jistě, něco vybudovali za šest dní. Ale nebyla to nemocnice. Skutečná povaha budovy byla přísně tajná. Zpočátku jsem byl dost naivní, abych věřil, že strana prokazuje svůj soucit a péči o lidi. Ale pak mě moji nadřízení poslali do Huoshenshanu. Okolí instalace mi ukázal vojenský policista jménem desátník Meng (toto není jeho skutečné jméno). Tam jsem uviděl pravdu.

Jak jsem již zmínil, jediným způsobem, jak se chránit před agensem, je nošení speciální ochranné masky, která je naprosto odlišná od těch, které jsou komerčně dostupné. K takovým nemají přístup ani lékaři. Je k dispozici pouze pro výzkumníky v oblasti biomedicínského vedení války a obsahuje velmi vyspělou technologii.

Tyto masky musí být udržovány při určité teplotě, aby poskytovaly plnou ochranu, a velmi rychle ztrácejí účinnost. Jak jsem již také řekl, jednou z výhod mého postavení bylo to, že moje rodina i já jsme měli přístup k pravidelným zásobám, což je důvod, proč jsme byli v bezpečí ve srovnání s civilisty, lékaři, a dokonce i nižšími vládními úředníky, z nichž všichni měli na sobě naprosto neúčinné chirurgické masky ve falešné víře, že je ochrání.

A tak jsem s tímto speciálním vybavením vešel do Huoshenshan s desátníkem Mengem.

Ať už chcete tomu místu říkat jakkoli, nemocnice to není. Jistě, vchod vypadá jako nemocniční a na oddělení v přední části komplexu se nacházejí normální lékařská lůžka. Leží tam tisíce infikovaných pacientů, všichni v raném stádiu nemoci. Procházel jsem podél těch dlouhých bílých chodeb vedle desátníka Menga, jehož kostnatý obličej v jeho vojenském pracovním oděvu působil chladně, a viděl jsem stovky a stovky identických nemocničních lůžek, na nichž se svíjeli vyděšení a nemocní obyvatelé Wu-chanu. Jejich výkřiky a prosby mě pronásledují při dlouhých nocích, kdy nyní nejsem schopen spát.

Ale to byl jen začátek. Nakonec mě desátník vzal do zadní části této přední sekce. Tam, zamčené kovové brány vedly k tomu, čemu říkal „střední sekce“. Pacienti v popředí nevědí o její existenci. Tam jsou zadržovány pokročilejší případy v tom, co se nejvíce podobá psychiatrické léčebně.

Ihned po vstupu do této části Huoshenshan jsem byl zasažen tlumeným osvětlením a zápachem zvratků a lidských výkalů. Zde se nešťastníci volně pohybovali, jejich mysl se postupně rozpadala v nekonečných záchvatech paniky a psychotických stavů. Ani zde nebyli žádní lékaři, pouze muži-gorily v černých uniformách, kteří patřili k nějakému tajnému odboru vojenské policie, o kterém jsem nikdy neslyšel.

Vypadalo to, že byli vybráni pro svou krutost, protože bili a ponižovali pacienty tím nejsadističtějším způsobem. Mnozí z těchto pacientů se chovali jako děti, ??leželi na podlaze, naříkali jako děti a prosili o soucit, kterého se jim nedostávalo. V očích těch hrdlořezů bylo kruté potěšení, když týrali tyto nešťastníky. Bili je obušky, stříkali pepřový sprej do očí a kopali je botami s ocelovými hroty. Přestože jsem byl členem vojenské zpravodajské služby, stráže se ani nepokoušely skrýt svá jednání. Dokonce mě pozvali, abych se připojil; ve všech ohledech mě považovali za jednoho z nich.

Ano, jeden z nich. Stál jsem v šedé koupelně pro personál v Huoshenshan a hleděl do levného zrcadla a ptal se sám sebe – je to opravdu to, co jsem? Opravdu jsem jako oni?

Násilí však nebylo pouhým výrazem sadismu, protože o ubohé pacienty se nebylo třeba starat.

Byli tam, aby pracovali.

Byl ještě jeden soubor dveří a za nimi se nacházelo to, co desátník nazýval „jádro“. A tam jsem to uviděl – hromady a hromady mrtvých těl, naskládaných na sebe až ke stropu. Byli tam muži, ženy a děti, starší i batolata, bohatí i chudí, krásní i znetvoření, pyšní i pokorní.

Všichni byli mrtví. Náš agens mezi nimi nerozlišoval.

Lapal jsem po dechu, když mě desátník vedl k jádru. Nedovedl jsem spočítat, kolik jich bylo, ale bylo jich mnoho, mnoho tisíc. A uprostřed hromádek mrtvol byla jakási cesta a já jsem v dálce slyšel burácivý zvuk. Ubozí pacienti ze střední části zvedali mrtvé, odnášeli je a odtahovali pryč do tmy, ačkoli je stráže bili obušky.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje. Prostě jsem nemohl uvěřit tomu, co leží na konci té cesty v jádru.

Byla to obrovská pec s mohutnými plameny burácejícími uvnitř.

Jeden za druhým, jejich mysl byla zničena a jejich těla pokroucena, umírající muži a ženy odnášeli mrtvoly do pece a vrhali je dovnitř v záhadném pokusu skrýt strašlivou pravdu. Viděl jsem několik z nich, jak se zhroutili z vyčerpání, pouze aby jejich mrtvá těla byla přidána na hory mrtvol po obou stranách. Ve zdánlivě nekonečné řadě procházela jejich vyhublá těla oblečená do šedých pracovních oděvů a jejich záda se ohýbala pod tíhou strašlivého nákladu. Mnozí vyli a sténali hrůzou a jejich hlasy se spojovaly v žalostnou kakofonii, která přehlušovala i burácení plamenů.

V hlubokém šoku jsem hleděl na nekonečnou hrůzu přede mnou. Vedle mě stál desátník Meng, jeho čerstvě oholená tvář byla bez emocí, jako předtím. Když jsem se k němu otočil, podíval se na mě. Jeho ústa se usmála, ale jeho oči ne.

„Využíváme energii k fungování Huoshenshan,“ řekl. „Tímto způsobem šetříme státu značné zdroje. A podívejte se,“ – zamával směrem do chodby s mrtvými – „je jich tu tolik. Téměř byste to mohl označit za obnovitelnou energii.“ Zasmál se a podivně táborovým gestem mávl rukou.

Stál jsem beze slova a zíral na tu pekelnou scenérii přede mnou. Muži v černých uniformách křičeli jako démoni na ty ubohé, kteří likvidovali mrtvoly. Svlékali z mrtvých vše, co mělo nějakou hodnotu – šperky, hotovost, drahé oblečení – a házeli tyto předměty na obrovskou hromadu vedle pece. Když jsem se zeptal desátníka, co se s těmi věcmi stane, odpověděl, že budou použity na úhradu „nákladů na zdravotní péči“, které vzniknou pacientům v Huoshenshan.

Zvracel jsem na záchodě. Když jsem spláchl a vyšel ven z boxu, desátník Meng stál u dveří a díval se na mě. Jeho tvář byla stejně prázdná jako předtím, ale myslím si, že v jeho očích jsem zaznamenal velmi slabou stopu pohrdání. Jeho pohled říkal: „Jsi můj nadřízený, ale jsi měkký“.

Poděkoval jsem mu za jeho službu a odešel domů.

Když jsem přišel, uviděl jsem, že jsem obdržel stovky aktualizací na šifrovaném zařízení, které strana používá ke komunikaci mezi zasvěcenými. Zprávy byly nepředstavitelně ponuré. Státní právní a hospodářská komise přidělila finanční prostředky na výstavbu desítek zařízení, jako je Huoshenshan, po celé Číně. Agens se rozšířil nejen do každé provincie v zemi, ale také do většiny ostatních zemí světa. Naštěstí jsme měli uzavřeny dohody s ostatními vládami – dohodli jsme se, že budou předstírat, že infekce byla způsobena koronavirem. Byly stejně znepokojeny jako my, že v jejich zemích může vypuknout panika. Obzvláště Američané byli vyděšeni, že index S&P 500 může klesnout. Podle nich by to bylo ve volebním roce nepřijatelné, takže jsme mohli počítat s jejich plnou podporou.

Samozřejmě nám také pomohla Světová zdravotnická organizace. Po dlouhou dobu bylo jediným problémem s WHO to, že jsme byli blokováni v soutěži s Američany o to, kdo je více podplácí. Vydali nejrůznější sofistikované dezinformace o dekódování DNA takzvaného koronaviru. To vše nám umožnilo odvrátit globální paniku.

Prozatím.

Přesto se situace zhoršovala s překvapující rychlostí. V tomto ohledu se zdráhám odhalit příliš mnoho, protože by to pro mé nepřátele bylo příliš snadné mě identifikovat, ale rychle jsme začali provádět opatření na ochranu našich nejvyšších vůdců. Pokud se podíváte na světové zprávy, zjistíte, že Xi Jinping, náš prezident, zmizel přibližně jeden týden po propuknutí epidemie, než byl znovu spatřen s vůdcem Kambodže.

Měli byste vědět, že osoba, která se setkala s kambodžským vůdcem, nebyla prezidentem Xi. Byl to dvojník, který byl po mnoho let školen, aby vypadal a zněl stejně jako náš prezident. Prezident Xi je samozřejmě dost opatrný na to, aby neriskoval svou vlastní smrt. Je bezpečně ukryt v tajném bunkru pod Zhongnanhai, sídlem strany v Pekingu.

Ani nebyl jediným vůdcem, který se skrývá. Ve skutečnosti vás mohu ujistit, že více než polovina všech nejvyšších členů strany je v současné době alternována vyškolenými herci, kteří se řídí pokyny, které jim poskytují zvláštní implantáty. Opravdu si myslíte, že náš premiér by riskoval svůj život tím, že pojede do Wu-chanu?

To vše znamená, že naše vláda byla zcela ochromena a funkce státu převzala armáda.

Bylo mi jasné, že naše úsilí bylo zbytečné. Ano, blokády, zákazy cestování a cílené atentáty vzpurných novinářů nám umožnili skrýt skutečnou situaci ve Wu-chanu; ale věděl jsem, že to nebude dlouho trvat. Jakmile začnou ve zbytku světa masová úmrtí – podle našeho odhadu by se to mělo stát během příštího týdne – každý bude znát pravdu. Bude jasné, že před agensem se nelze chránit. Chirurgické masky, dezinfekční prostředky na ruce, rukavice – nic to nemůže zastavit. Nic, kromě speciálních „hazmat“ masek, ty však nelze vyrobit v dostatečném množství. Vy, obyčejní lidé, ji nikdy nedostanete, natož pak dostatečný počet pro všechny, budete svědky přicházejícího holocaustu.

Pro ty z vás, kteří toto čtete, mohu tudíž jen navrhnout, abyste se zdržovali u svých blízkých. Objímejte je a řekněte jim, co pro vás znamenají. Užijte si společný čas, který vám zbývá. V čínské kultuře není typické vyjadřovat své pocity tímto způsobem, ale naučil jsem se význam těchto gest.

Slíbil jsem své ženě, že jí tento dokument ukážu, než jej uveřejním.

Přesto jsem porušil své slovo.

Slyšel jsem, jak v ložnici hlasitě plakala, chraplavě vzlykala, i klávesnice mého notebooku je mokrá od mých vlastních slz. Nedávno jsme obdrželi výsledky pravidelných testů, které jsou součástí našeho „přednostního lékařského zacházení“, a zjistili jsme, že můj syn byl infikován agensem.

Vojenská policie, která mi dodávala speciální ochranné masky, dala mému synovi prošlé a neúčinné masky, masky, které už vyšší úředníci nosili, a poté, co je přestaly chránit, je zahodily. Na druhou stranu, moje masky byly vždy v potřebné kvalitě.

Předpokládám, že se rozhodli, že můj syn má nižší prioritu než já. Předpokládám, že jim můj syn nemohl pomoci s jejich kamufláží.

Už dávno jsme se se ženou rozhodli, že budeme jiní – že k synovi budeme vždy upřímní. A tak, když se nás zeptal, řekli jsme mu pravdu. Řekli jsme mu, že je velmi nemocný. Zeptal se znovu a my jsme mu řekli, že se to nezlepší.

Stále se ptal a my jsme mu řekli, že zemře. Je velmi malý, ale byl dost starý na to, aby to pochopil.

Jeho vyděšené nářky mě pronásledují po zbytek mých ubohých dnů na tomto světě.

Ať si přijdou. Ať si se mnou dělají, co chtějí. Už mě to nezajímá.

Originál a odkazy (zatím fungoval): https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/f2b07y/i_am_a_senior_chinese_military_intelligence/

Jinak zde:


I am a senior Chinese military intelligence officer and I know the truth about the coronavirus outbreak. It is far worse than the media are telling you.

I am a Chinese citizen in Wuhan who occupies — or perhaps occupied — a high-ranking position in military intelligence. I am also a member of the Chinese Communist Party. As a senior official near the top of the Party, I have access to a great deal of classified information and I have been involved in many top secret government projects. I have a doctorate from a leading university in a western country, which is why I am able to write my account in English.

I have information that I believe could lead to the overthrow of my government. It is also relevant to billions of people outside of China, all of whom are now in existential peril.

It will not surprise you to hear that if my identity were to be revealed, my life would be in grave danger, as would those of my wife and son. I ask you to respect the fact that I have stripped out of this account all facts that would make it easy to identify me.

By now you will be familiar with the recent outbreak of 2019-nCoV, also known as NCP, or simply „coronavirus“. You will have heard that it originated in Wuhan, an industrial city in China, and that it came from an animal — most likely a bat or a pangolin — that was sold in a wild animal market. You will have been told that it is an influenza-like illness that can in severe cases cause pneumonia, respiratory failure and death. Finally, you may have heard that although the disease is highly infectious, it is dangerous only to the elderly or to those who have a compromised immune system. The official lethality rate is approximately 2% or so.

All of that is a bunch of lies concocted by the Chinese state with the tacit support of the U.S. deep state and its friends in the European Union, Russia and Australia, and spread by the docile media in all of those countries.

Let me start by telling you that the world does not operate the way you think it does. Although countries like the US and China vie for global dominance, that competition is restricted to certain limited areas. In most ways, the two countries are more interested in cooperation so that they can stop other competing countries from gaining more power. They also have a shared interest in keeping real power out of the hands of their „ordinary“ citizens. To this end, they have many different mechanisms by which they control the overwhelming majority of their media outlets. The Americans in particular have perfected the art of creating made-up „divisions“ between their two main parties which are designed to hide the fact that both serve the same masters.

These same nations also posses technology that is far more advanced than you can imagine and which is kept carefully hidden from public view. This includes advanced artificial intelligence capable of undermining and deciding any election in the world; biological and chemical agents that can manipulate and control the thinking patterns and behaviours of citizens to terrifying degrees; highly sophisticated manipulation techniques using hypnotic practices entirely unknown to the public; and other things that I will not go into now. My point is that the great nations do not compete so much as work together. Their principal goal is to shield the true workings of the world from the „uninitiated“ public.

Just to give you one example, there aren’t actually any nuclear weapons anywhere in the world. The U.S. and the Soviet Union scrapped them all in the 1970s, as did their client states. Everyone realised that those weapons could not be used without destroying the whole world, so there was no need for them; but by pretending that they still had them, the big players were able to keep the non-nuclear powers in line.

Let me return to the virus.

Last year, large-scale anti-government protests erupted in Hong Kong. The Standing Committee of the Chinese Communist Party considered these to be a grave threat to the integrity and stability of the motherland. The U.S. government and the EU both knew that the Chinese were secretly working on a biological agent that was supposed to make the protesters docile and obedient. Without going into detail, I worked on that project. We tried to develop a sort of spray that could be dispersed from helicopters or drones and that would lead to mental retardation and behavioural change.

Naturally, as Hong Kong is one of the most open and international cities in the world, the Party decided that it was too risky to release the agent in Hong Kong without first testing it. For this, it needed a great number of human guinea pigs. Two groups were identified for this.

First, we rounded up a large number of so-called „islamic radicals“ in Xinjiang Province and took them to what we called „training camps„. We had already been using these camps for human experimentation for several years, but the Hong Kong protests meant that we redoubled our efforts. We exposed the inmates to various „alpha“ experimental agents. As these were odourless and invisible, the subjects were not aware that they were taking part in medical trials. The resulting high rates of cancer, premature dementia, suicidal depression and death by organ failure could easily be suppressed, as the camps are located in very remote parts of our motherland.

Once the initial experiments had yielded a „beta“ agent, it was transported to Hubei Province, where it was deployed in a special military testing facility outside the city of Wuhan. This was not even a particularly well-kept secret: the existence of this facility has been reported in international news. Even the fact that it is located close to the wild animal market is a known fact.

By then our President had already introduced a „social credit“ system that allowed us to identify disloyal, counter-revolutionary and bourgeois elements in our society. Using the social credit scores — which are taken from online activity, electronic shopping behaviour and reports from informers in civil society — we selected some of the worst offenders. These included human rights lawyers and activists, Christians, homosexuals, artists, intellectuals, people who speak foreign languages, and other undesirables.

Once these troublemakers had been collected and placed in the testing facility, we exposed them to the Agent, which is biochemical in nature and spread in an invisible aerosol, akin to certain viruses. Initial results were encouraging, as we saw significant cognitive decline and reduction in higher mental processing facilities. Essentially, our undesirables were becoming mildly mentally disabled, which is precisely the effect we wanted to produce in order to pacify the restive population of Hong Kong.

Unfortunately, it quickly became apparent that the Agent also had other effects. About one week after the retardation set in, our subjects developed major anxiety and panic attacks. Eventually they developed symptoms akin to those of paranoid schizophrenics. At that point, their bodies rapidly deteriorated. They developed massive internal bleeding; the walls of their arteries dissolved; they bled out of their eyes and orifices, and their tissue disintegrated.

To put it in a more direct Western manner, they started to melt.

Death usually occurred through multiple organ failure. This was preceded by at least five days of severe agony which could not be alleviated by painkillers. It was at this time that I first violated our protocol: one subject, an elderly lady who had published defamatory cartoons of our President, begged me for death with such insistence that I took pity and shot her. I was reprimanded, but fortunately the complaint was dropped when I agreed to reimburse the cost of the bullet. I swore to myself never again to show such unnecessary emotion.

We decided that our Agent was unusable. It was far too destructive for our purposes. We wanted the population of Hong Kong to submit to us; we did not want to exterminate it.

Naturally, our American friends had by then taken an interest in our work and asked us for a sample for their own research and testing purposes. They hinted that they wished to use it to resolve certain difficulties in Venezuela. Normally we would have agreed, as we maintain friendly relations with the CIA, but given the extremely toxic nature of the Agent, we declined.

This, as it turned out, was a grave mistake. The CIA was convinced that we had developed something very powerful and wanted to keep it to ourselves. They offered a great deal of money to one of our researchers. Foolishly, he agreed to sell them a specimen. We found out just in time for the handover and tried to stop it from happening. In the ensuing shoot-out — don’t bother to look for it in the news, it was never reported anywhere — several dozen people were killed.

More importantly, however, the Agent escaped.

The shoot-out took place at the wild animal market which has been reported as the location of the „animal to human“ transmission that started the outbreak. But of course there was no such transmission; it was just the location where the CIA was supposed to receive the sealed vial containing the Agent. The vial shattered when it was dropped by the traitor who had agreed to sell it to the Americans.

By now I understand you will be sceptical. If I really am who I say I am, why would I be sharing this information on the internet? Let me assure you that I am no friend of the Western system of governance. I love my motherland and I am loyal to the Communist Party. It has lifted hundreds of millions of my compatriots out of squalor and poverty. However, I am also a human being and I have a conscience.

Most importantly, I have a wife and a son.

Once we realised that the Agent had escaped and would start to spread, we swiftly put all of Wuhan into lockdown. I was one of those tasked to manage the fallout of the contamination. Of course we could not keep such a huge undertaking secret, so we decided to order our state media to report that a „coronavirus“ had broken out in Wuhan.

In reality, of course, there is no „coronavirus“. It was all made up.

It was one of my colleagues who came up with the genius idea of pretending that people with the common flu suffered from the coronavirus. This allowed us to hide the true nature of the disease. Let me explain.

It is currently flu season in China. When we realised that we could no longer control the spread of the Agent, we sent our men to all the hospitals and instructed all doctors to diagnose every case of the common flu as „coronavirus“. We came up with a new name — 2019-nCoV — and handed out „factsheets“ that described a made-up illness.

The result of this decision was that tens of thousands of individuals who were simply suffering from a cold or flu were now diagnosed as having a mysterious coronavirus that, although infectious, was not often lethal. While this frightened the public, it allowed us to push the narrative that the disease was not that deadly; it also gave us time to prepare for the catastrophe that was sure to come by imposing a lockdown on Wuhan and other cities in Hubei Province.

You have not heard this in the news — and given the size of Wuhan, with its population of 11 million, it is not known even to many of the residents — but within days thousands upon thousands were infected and before long they suffered the agonising deaths that I have already described. Within a week, there were so many corpses that we did not know what to do with them, so we ordered the surviving social credit prisoners to drive the bodies into the countryside and bury them in mass graves. But it was very difficult to keep this activity secret, and we could not even keep up as there were so many corpses. We planted a story that five million residents had „fled“ Wuhan. In reality, of course, many of those people had died from the Agent.

I was working around the clock helping to orchestrate this cover-up. When I think back to my actions now, I feel great shame. At the time I still believed that I was fighting for my motherland and that the rule of the Party was right and just. But deep down, I had already begun to have doubts.

My faith in the Party was shaken even more deeply when I learnt what had happened to Dr Li Wenliang. He was one of the few doctors who refused falsely to diagnose flu patients with the „coronavirus“. As a punishment, he was sent to help transport dead bodies to mass graves. The expectation was that he would be infected with the Agent and die an agonising death, but to our great surprise, he did not contract the illness.

You have of course read that he died of „coronavirus“. You have been misinformed. A sergeant of the People’s Armed Police injected him with a mixture of heroin and mercury that caused his lungs to deflate.

When I found out about this I became unsure whether or not I was doing the right thing. While I believe that it is appropriate for a government to rule with a severe hand, I do not think that it was right to kill Dr Li. He was a compassionate and kind man and he cared about his patients; how can our motherland not benefit from having such a doctor?

I shared my concerns with my wife, but she convinced me that I should not say anything to my superiors. She said that it was too dangerous; that they valued loyalty above everything else; and that I would only find trouble if I admitted to my doubts about their practices. She also pointed out that we benefited from priority medical treatment. As senior officials, we received regular supplies of the highly-sophisticated hazmat masks that are the only known technology that can prevent infection. She implored me to think of our son, who is still small. If I spoke out and were caught, our lives would be at risk.

Around the same time, it became clear that the Agent was entirely beyond our control. It was spreading like wildfire throughout Hubei Province and beyond, infecting tens of millions and causing them all to die.

I understand that what I just said is difficult to believe, because you have been told that there have been only about 50,000 infections, and far fewer deaths. But these are the influenza infections that have been falsely passed off as the non-existent „coronavirus“. The Agent is far, far more contagious than that, and its fatality rate, unlike the „coronavirus“, is not 2%.

No, its fatality rate is 100%. Nobody recovers from it. Everybody who contracts it dies.

And a lot of people are contracting it.

Hubei Province lies in ruins. The various travel restrictions and lockdowns that have been imposed were not created to stop the spread of the Agent – none of them can stop it, not embargoes, not face masks or hand sanitiser – but to stop the survivors from seeing the catastrophe with their own eyes.

I am part of the greatest cover-up in human history: the hiding of the deaths of tens of millions. Very soon, Hubei Province will be no more than a giant mortuary, and the truth will come out.

For me, the turning point came when the Party told yet another lie, and that lie was too dreadful even for me to accept. You may have heard that China built a new hospital, called Huoshenshan Hospital, in Wuhan, in order to provide additional quarantine and isolation facilities for infected patients. You may have heard that they built it in only ten days.

That too is a lie.

Sure, they did build something in six days. But it was not a hospital. The true nature of the building was top secret. Initially, I was naive enough to believe that the Party was demonstrating its compassion and care for the people. But then my superiors sent me to Huoshenshan. I was shown around the installation by a military police officer called Corporal Meng (this is not his real name). It was there that I saw the truth.

As I have mentioned, the only way to protect oneself from the Agent is by wearing a special protective mask that is entirely unlike those available commercially. Even medical professionals do not have access to it. It is available only to biomedical warfare researchers and it contains extremely advanced technology.

These masks need to be kept at a particular temperature to offer full protection, and lose their effectiveness very quickly. As I have also already said, one of the benefits of my position was that both my family and I had access to regular supplies, which is why were safe when compared to civilians, doctors and even lower-level government officials, all of whom wore utterly ineffective surgical masks in the misguided belief that they would protect them.

And so, wearing this special equipment, I went to Huoshenshan with Corporal Meng.

Whatever you want to call that place, it is not a hospital. Sure, the entrance looks like a hospital and in the ward at the front of the complex, there are what appear to be normal medical beds. There, thousands of infected patients lie, all of them in the early stages of the disease. I walked along those long, white corridors next to Corporal Meng, his angular face dispassionate in his military fatigues, and saw hundreds upon hundreds of identical hospital beds on which squirmed the terrified and diseased inhabitants of Wuhan. Their cries and pleas haunt me in the long nights in which I now am unable to sleep.

But this was merely the beginning. Eventually the Corporal took me to the rear of this front section. There, locked metal gates led to what he called the „middle section“. The patients in the front are unaware of its existence. It is there that the more advanced cases are kept, in what most closely resembles a mental asylum.

Immediately upon entering this part of Huoshenshan I was struck by the dim lighting and stench of vomit and human waste. Here the unfortunates roamed freely, their minds gradually disintegrating in endless panic attacks and psychotic episodes. Here too there were no more doctors, merely gorilla-faced men in black uniforms who belonged to some secret branch of the military police I had never heard of.

They appeared to have been selected for their cruelty, for they beat and degraded the patients in the most sadistic manner. Many of the inmates had regressed to childlike states and lay on the floor weeping like infants and begging for compassion that they did not receive. There was cruel pleasure in the eyes of these thugs as they brutalised the unfortunates. They beat them with batons, sprayed pepper spray into their eyes and kicked them with their steel-capped boots. As I was from military intelligence, the guards did not even attempt to hide their activities. They even invited me to join; in every way, they treated me as one of them.

Yes, one of them. I stood in the grey staff bathroom of Huoshenshan and looked into a cheap mirror and asked myself — is this really what you are? Are you really like them?

But the violence was not merely an expression of sadism, for the poor inmates were not there to be cared for.

They were there to work.

There was one more set of doors, and beyond them lay what the Corporal called the „Core“. And it was there that I saw it — piles and piles of dead bodies, stacked on top of one another all the way to the ceiling. There were men, women and children, elderlies and toddlers, rich and poor, beautiful and misshapen, proud and humble.

They were all of them dead. Our Agent made no distinction between any of them.

I gasped when the Corporal led me to the Core. I cannot count how many there were, but it was many, many thousands. And in the midst of the piles of corpses was a kind of path, and I heard a roaring sound in the distance. The miserable patients from the middle section picked up the dead and carried and dragged them away into the dark, even as the guards beat them with truncheons.

It took me a little while before I grasped what was happening. I simply could not believe what lay at the end of that path in the Core.

It was an enormous furnace, with great fires roaring within.

One by one, their minds destroyed and their bodies twisted, the dying men and women carried the corpses to the furnace and cast them inside in a doomed attempt to hide the dreadful truth. I saw several of them collapse from exhaustion only for their lifeless bodies to be added to the mountains of corpses on both sides. In a seemingly endless line they went, their emaciated bodies clad in grey overalls, their backs bent under the weight of their dreadful cargo. Many howled and groaned in terror and their voices joined in a sorrowful cacophony that lingered over the roar of the fires.

In deep shock, I stared at the boundless horror before me. Beside me stood Corporal Meng, his freshly-shaved face as emotionless as before. When I turned to face him, he looked at me. His mouth smiled, but his eyes did not.

„We use the energy to operate Huoshenshan,“ he said. „We save the state considerable resources in this way. And look,“ — he waved at the gallery of the dead — „there are so many of them here. You could almost describe it as renewable energy.“ He laughed and waved his hand in a strangely camp gesture.

I stood speechless and stared at the infernal scenes before me. Men in black uniforms screamed like daemons at the wretches who were disposing of the corpses for them. They stripped the dead of anything that had value — jewellery, cash, expensive clothing — and tossed these items onto an enormous pile next to the furnace. When I asked the Corporal what would be done with the items, they said that they would be used to pay for the „healthcare expenses“ incurred by the patients’ stay in Huoshenshan.

I vomited in the toilet. When I flushed and came out of the stall, Corporal Meng stood by the door and looked at me. His face was as blank as before, but in his eyes I thought I registered a very faint trace of contempt. You are ten years my senior, the look said, but you are soft.

I thanked him for his service and went home.

When I arrived, I saw that I had received hundreds of updates on the encrypted device the Party uses to communicate to insiders. The news were unimaginably grim. The State Legal and Economic Commission had allocated funds for the construction of dozens of facilities like Huoshenshan all throughout China. The Agent had spread not only to every single province of the motherland, but to most other nations in the world. Fortunately, we had agreements in place with other governments — they agreed to pretend that the infections were due to a coronavirus. They were just as worried as we were that a panic might break out in their countries. The Americans in particular were terrified that the S&P 500 might decline. This, they said, would be unacceptable in an election year, so we could count on their full support.

Of course the World Health Organisation also helped us. For a long time, the only issue with the WHO has been that we have been locked in a contest with the Americans about who bribes them more. They released all sorts of sophisticated misinformation about having decoded the DNA of the so-called coronavirus. All this has allowed us to stave off a global panic.

For now.

Yet the situation was worsening with astonishing speed. I am reluctant to reveal too much on this point, as it would make it too easy for my enemies to identify me, but we quickly began to implement measures to protect our most senior leaders. If you look at the world news, you will see that Xi Jinping, our President, disappeared for approximately one week after the outbreak, before being seen again with the leader of Cambodia.

You should know that the person who met the Cambodian leader was not President Xi. It was a body double who had, for many years, been trained to look and sound just like our President. President Xi is of course not careless enough to risk his own death. He is safely ensconced in a secret bunker underneath Zhongnanhai, the headquarters of the Party in Beijing.

Nor was he the only leader who is in hiding. In fact, I can assure you that over half of all senior Party members are currently being imitated by trained actors who are following instructions given to them via special implants. Do you really think that our Prime Minister would risk his life by going to Wuhan?

All of this means that our government has become utterly paralysed and the functions of the state have been taken over by the military.

It became clear to me that our efforts were pointless. Yes, the lockdowns, travel bans and targeted assassinations of rebellious journalists allowed us to hide the true situation in Wuhan; but I knew that this would not last. Once the mass deaths begin in the rest of the world — in our estimation, this should happen within the next week or so — everyone will know the truth. It will become clear that we cannot protect ourselves from the Agent. Surgical masks, hand sanitiser, gloves — nothing can stop it. Nothing except the special hazmat masks, but those cannot be produced in anything like sufficient quantities. You, an ordinary person, will never even receive one, let alone a sufficient number to see you through the coming holocaust.

For those of you reading this, therefore, all I can suggest is that you keep your loved ones close to you. Hug them, tell them what they mean to you. Enjoy the time you have left with them. It is not typical in Chinese culture to express one’s feelings in this way, but I have learnt the importance of such gestures.

I promised my wife that I would show this document to her before I posted it.

Yet I broke my word.

I hear her weep in loud, hoarse sobs in the bedroom, and the keyboard of my laptop is wet with my own tears. Not long ago, we received results of the regular tests that are part of our „priority medical treatment“, and we learnt that my son had been infected with the Agent.

The military police that has supplied me with the special protective mask had been giving expired and ineffective masks to my son, masks that senior officials had already worn and then discarded when they ceased to protect them. My own masks, on the other hand, had always been of the necessary quality.

I suppose they decided that my son was of lower priority than me. I suppose my son could not help them with their cover-up.

We had long ago decided that we would be different — we would be honest with him, always. And so when he asked us, we told him the truth. We told him that he was very sick. He asked more, and we told him he would not get better.

He continued asking, and we told him that he would die. He is very small, but he was old enough to understand.

His terrified wails will haunt me for the rest of my miserable days in this world.

Let them come. Let them do with me as they will. I no longer care.